O vztazích

Jsi moje žena

25. listopadu 2018 v 19:44 | Elena
Tato ataka úzkostí byla zatím nejdelší. Možná stále trvá, i když posledních pár dnů je mi lépe. Dlouho jsem nevěděla, co se to se mnou děje. On a Ona? Oba jsem opustila před pěti měsíci. Nemají už vliv na můj život, nemohou mě trápit lhostejností a nezájmem, nemohou ve mně nic spouštět. Snad se mám konečně ráda natolik, že jsem tu bolest zastavila. Tak proč ty potíže? Bolí mě hlava, jsem unavená, moje výkonnost je na nule, stále kašlu a občas nějaká ta panika. Cítím, že něco držím v sobě. Všechna moje terapeutická sezení se týkají těch dvou, ale není to nic velkého. Vztek, smutek, pocit zrady, osamělost, to všechno už známe, to jsem procítila až do morku kostí. Vždyť už na ně skoro nemyslím, nepíšeme si, prostě kontakt 0. Ale v mém těle je něco, o čem nevím. Každopádně to má velmi silný náboj. CO JE TO? Kostlivec ve skříni, kterého nemohu rozpoznat a pojmenovat.


V pasti citové závislosti

24. června 2018 v 16:03 | Elena
Můj milý, nedůvěryhodný, má osudová lásko,

konečně mě trochu přestává bolet hlava a tak ti rychle odepíšu, než něco zase začne.
Děkuji za obsáhlé vysvětlení, jak to vy ženatí muži s námi milenkami vlastně máte. Tu první část, kde nepíšeš o sobě, jsem přeposlala své kamarádce. Té, kterou mám v hlavě a v srdci, o kterou tu běží. Protože je to hlavně Ona, kdo se teď nejvíc trápí kvůli zadanému muži. Říkala, že máš ve všem pravdu. A já to vidím taky tak.
Co se týče druhé části, tak nějak tě chápu. Snažím se do toho vžít a zároveň nesklouznout do pasti slibů a nadějí. Mám hodnoty jinak postavené a majetek u mě nikdy nehrál roli. Pokud se zamiluji, nevidím, neslyším, pálím mosty, blbnu.. Jdu za láskou a někdy i na úkor sebe. Čehož jsi byl a stále jsi svědkem...


Už jsem dostala od života přes hubu, takže snad jsem střízlivější a opatrnější. Držím se zpátky a koukám hlavně na to, aby byl chlap slušný a aby se mu dalo ve všem věřit.

Ne tak s ženami, tam mám asi lekci teprve před sebou nebo spíš v tom právě jedu:-(

Poslední měsíc mi vážně nebylo dobře a díky Bohu byl zrovna výcvikový víkend, tak jsem vše mohla rozebrat se svou terapeutickou skupinou. Takže mi opět sundali růžové brýle a postavili mě nohama na zem. Lektor mi řekl, že Ona se chová zraňujícím způsobem, že v podstatě mi zamotala hlavu a pak se stáhla. Že prý jsem v transu, v jakémsi tornádu a neměla bych vést Její terapii. Skupina na Ní reagovala nasraně, zrcadlila můj vztek.

A já teprve teď vidím tu bídu. Ona vše vlastně iniciovala a když jsem jí šla naproti, tak couvla. Velká slova o lásce, ale skutek utek. Pak to samé udělala několika dalším chlapům, takže je to asi nějaká její hra. Nebo nevím. Každopádně mě to semlelo pořádně, hodně mě to zranilo a zraňuje stále. Proto chápeš, proč s ní nejedu na dovolenou. Ani by nechtěla. Ji zajímá Tomáš. Mě pouze využívala a já to dovolila. Můj starý známý model, který ovšem tímto končí. KONČÍ!!! Už si nechci stále dokola nabíhat na ty samé vidle. Vidle zvané citová závislost.

Takže jsem se opět od Ní odpojila a nejsme v kontaktu. Dál co bude nevím... Mám ji ráda a nechci o Ni přijít, jen musíme obě projít proměnou. Snad se mi to podaří a za čas budeme alespoň přítelkyně. Zatím nemůžu. Moje tělo je ve velkém stresu, cítím se jako zapojená do elektrické zástrčky. Nemůžu spát a pořád mě bolí hlava, jsem strašně unavená, jen bych spala ... V tomto stavu fungovat v práci a doma je velmi těžké. Není to jen kvůli Ní, já prostě počínaje rokem 2015 procházím temnou nocí. Zatím se mi nedaří moc zklidnit, relaxuju, sportuju, snad se to zlepší.

Na chvíli se v týdnu vidět můžeme, šetřím nervy a síly, nemám jich nazbyt. Potřebovala bych tvou pomoc a podporu, jít si někam sednout, popovídat, obejmout, vidět se..

Líbám tě
Elena

(tento email byl odeslán)

To už jsme řešily, drahá...

11. května 2018 v 21:12 | Elena
Nevím, jak k tomu došlo, že můj vztah s ní se tolik proměnil. Moje závislostní vzorce se začínají projevovat v plné síle. Nedokážu myslet na nic jiného. Nedostupná žena, která mi uniká, a tím víc po ní toužím. Chladná a odmítavá jako moje matka. Většinu času nedostupná. Náladová a nevypočitatelná. Jednou mě miluje a potřebuje, jindy je jako kus ledu. Když mi volá, mám sevřený žaludek. Její slova mě zraňují. Mám pocit, že jen dávám, ale nic nedostávám. Prostě na mě ser…


Řeka pod řekou

31. března 2018 v 16:31 | Elena
Možná byl její úkol vrhnout mě zpátky do jeho náruče. To uvidíme. Po tom, co jsem s ní prožila tak nádherné okamžiky, se kompletně stáhla. Bolí mě, že všechno, co jsme si slíbily, někam zapadlo. Co jsem udělala špatně? Chtěly jsme být nejbližší přítelkyně. Chtěly jsme si dávat všechno ve velkém. Všechno, po čem obě hladovíme. Tak proč se najednou odvrátila? Nesnese tak velkou blízkost? Je to jen další člověk v mém životě, který má hrůzu z intimity? Mám pocit zrady. Ale nechci být obětí. Cítím v sobě pevnost a sílu milovat ji i nadále, bez potřeby, aby ona milovala mě. Vyvedla mě z pouště. To hluboké spojení zůstává, i když mezi námi vyrostla zeď, přes kterou ani nevidím.


Femme fatale

15. února 2018 v 20:04 | Elena
Konečně se s ní uvidím. Jsem vzrušením bez sebe. Hlodá ve mně pochybnost, jestli vůbec mezi námi k něčemu dojde, jestli ONA bude chtít... Jak jen to udělat, já nevím, jak balit ženskou!!!
Kolegyně z práce mi radí, abych doma vytvořila romantiku. Svíčky, nějaké dobré víno, všechno vyvonět… Na to přece slyší každá žena. Naštěstí píše, že bere s sebou olej na masáž. Tak to by bylo, abych jí neoklátila. Pane Bože,vždyť já přemýšlím jako chlap!


Vystoupila z auta. Přivezl ji jeden z jejích amantů. Je oblečená v černém, má skvělý make-up a nádherně voní dráždivým parfémem. Je to Byredo. Rose of no man's land. Je nádherná, tak exkluzivní.. Vždycky mě fascinovala, ale co to se mnou dělá teď… Jsem v nějakém transu, ale nedávám nic znát. Náš hovor teče přirozeně, i když obě přiznáváme, že jsme nervózní. Roztřesenými prsty krájím meloun a sypu na misku oříšky. Klábosíme o chlapech.

Na šestou je domluvena se svým dalším amantem, že si na chvíli odskočí na kafe. V duchu si zoufám, mám pocit, že tu chvíli bez ní prostě nevydržím. Peru se se svými city. Jistě by se lekla, kdybych to na ní vybalila. Musím se zklidnit.

Odcházejí a já se snažím vše připravit, než se vrátí. Svíčky úplně všude. Běžím do obchodu a sháním pěnu do koupele. Nikde nic nemají, je pozdě. Nevzdávám to a zkouším Vietnamce na rohu. Sláva! Má růžovou koupelovou sůl, to bude ono! Srdce mi bije jako na poplach. Co je to se mnou?

Jsem jako na trní. Kdy už se vrátí? Dělám poslední přípravy. Nemohu se dočkat jejího úsměvu, její vitality, humoru, její krásy.. VŠEHO, ČÍM JE. Zdá se, že mi zrcadlí všechny mé potlačené aspekty.

Přišla…Napouštím vanu. Musím přidat dva hrnce vařící vody, protože bojler nestačí. Je nadšená, jak se o ní starám. Ptá se, jestli půjdu do vody s ní. Samozřejmě. Překonáváme rozpaky a tabu.

Nikdy jsem se s žádnou ženou nekoupala. Držíme se za ruce a díváme se sobě do očí, tak fascinované samy sebou, tou nádhernou intimní chvílí. "Co jsi za znamení? Já štírka". Ano, musíš být štírka. Hladí mi nohy… Líbám jí ruce. Je překrásná. Cítím v hlavě víno. Tak tohle je jako sen…

Ulehá na postel a já jí masíruji záda. Vůně… Světla... Leonard Cohen…
Ženy nešukají, ženy se milují.

Musí to ze mě cítit, ale je mi to jedno. Jen doufám, že neuteče. Mám tak velký strach. Ale je jako kočka, má blažený výraz ve tváři. Líbám jí do vlasů.

Usínáme.. Slyším ji, jak říká: "Milovaná...Byla jsi se mnou šťastná?" Proč se mě žádný muž na nic takového nikdy nezeptal? "Ty a já budeme víra, že toto existuje.."

Bolí mě srdce z přemíry krásy a něhy.

Dlouho u mě nikdo nepřespával... Ten bývalý vždycky po akci mizel. Celou noc pořádně nespím. Je to moc intenzivní, nedokážu se zklidnit.. Ráno ještě chvíli ležíme v objetí a já se děsím té chvíle, kdy odejde.

Děláme si erotické selfíčko. Můj bývalý dostane Valentýnku. Kretén. Skvělá pomsta za všechno to trápení. Byl to přece jeho sen. Ale s námi už si ho užívat nebude! Nepustím mezi nás žádného chlapa, který škudlí s láskou.

Čas bez ní přišel. Vážně mi chybí. Píše mi, že strávila noc s tím svým novým amantem. Bolí mě to. Opravdu trpím. Začíná se to podobat všemu, co jsem prožívala s ním.. To je v prdeli.. Budu si procházet stejným peklem, zase budu na ní citově závislá… Tak to tedy ne. To nepřipustím! Vždyť ještě nevím, jestli jí mohu důvěřovat. Byla to hloupost navonět si šátek jejím parfémem. Teď ji cítím, kdykoliv otevřu skříň s oblečením. Utíkám do koupelny a snažím se ho vymáchat v silné aviváži. Tak je to lepší...

Beru do ruky svou bibli - knihu Ženy, které milují příliš… Připomínám si, co musím udělat. Vždyť už jsem to dělala stokrát! Proč pořád upadám do těch stejných vzorců a návyků? Vzít všechnu energii, kterou směřuji k ní a nasměrovat ji na sebe. Jen na sebe!

Hlavně nehrát žádné hry.. Nemanipulovat. Nekontrolovat ji, neřídit. Nesmím jí pomáhat a zachraňovat ji. Musím žít svůj život. Můj život musí proudit jako divoká řeka. Nesmím všechno vzrušení nechávat na ní.

Jdu do práce a dnes to tam pořádně roztočím...

Převoznice

3. února 2018 v 14:52 | Elena
Lednový den. Už si zvykám na nekonečnou prázdnotu pouště, kam mě Bůh zavedl. Poušť samoty a prázdnoty, místo bez lidí, jako bych byla jediná na světě. A všechny snahy navázat s někým kontakt selhávají.

Proto zahradím tvou cestu hložím. Postavím před ni zeď, aby nenašla své stezky.
Bude se honit za svými milenci, ale nedostihne je,
bude je hledat, ale nenajde je. (Oz 2,8-9)

Proto ji přemluvím,
uvedu ji na poušť,
budu jí promlouvat k srdci. (Oz 2,4)


Ďáblovo osidlo?

30. prosince 2017 v 23:39 | Elena
Pro abstinenční syndrom po odnětí alkoholu jsou charakteristické různé projevy, které trvají cca tři týdny až tři měsíce. U mě se naprosto shodné příznaky objevily po ukončení vztahu a trvaly celé tři měsíce a jeden týden. Když příznaky odezní, není zdaleka vyhráno. Předmět závislosti stále existuje..

Mlha přede mnou ...

31. října 2017 v 14:49 | Elena
Závislost. Musí to být ZÁVISLOST! Dva měsíce po našem rozchodu, kdy jsi kromě pár SMS neudělal nic, v tom stále lítám. Přestože znám pravdu o našem vztahu, nepřestávám se posedle vracet k tobě. V myšlenkách, ve vzpomínkách, v pocitech naděje. Jako ta krysa, která nepřestává mačkat páčku, přestože granule už dávno nepadají. Občas mi nějakou granuli hodíš a tím mě udržuješ zaháčkovanou. Kamarádka mi navrhla, že mi pomůže a zablokuje můj mobil, aby mi od tebe nemohly chodit žádné zprávy. Nejsem však schopná jí ho dát. Vlastně trpím stejně, jako když jsme byli spolu. Čekala jsem na tebe a teď čekám na tvé zprávy. Nic ve skutečnosti neskončilo. Moje FANTAZIE o nás dvou neskončila. Vidím tě takového, jaký nejsi.


Nikdy bych to neudělala, kdybych nemusela..

26. září 2017 v 19:30 | Elena
Náš třetí rozchod. Další z mnoha pokusů vymanit se ze své závislosti na vztahu, se kterou už život není k žití. Dnes ráno jsem mu to řekla, když za mnou přišel do práce. Tentokrát do očí a ne zbaběle přes SMS. Řekla jsem mu, že už takhle dál nemohu, že nejsem šťastná a a chci se rozejít. Těch pár jednoduchých vět bylo nakonec to nejlepší, co jsem mohla říct. Cítím, že jsem řekla přesně to, co mělo být řečeno. Navrhoval pauzu, dopisování, občasné kafe - všechno jsem zamítla. Se slzami v očích, ale bez vzteku a obviňování. Na závěr jsem ho pohladila po tváři a on mě obejmul. Zpětně lituji, že jsem ho neobjala tak pevně, jako on mě. Měla jsem v sobě vztek, zklamání, ale hlavně nesnesitelnou bolest, která mě nutila rychle odejít. Vrátila jsem se do práce a vybrečela se Lence na rameni.


Po rozchodu

9. září 2017 v 20:20 | Elena
Jsou to dva týdny, co jsme se rozloučili. Možná na chvíli, možná navždy. Netuším, co prožíváš a co cítíš. Můj rozum mi říká, že jsem byla jen milenkou. Tou, ke které ses chodil napít, když jsi měl žízeň. Jako upír, jako Modrovous jsi přicházel s jediným cílem. Zatáhnout mě do sklepa a vysát ze mě krev. Má zkušenost má pro mě jasné poselství. Byla jsi zasvěcena, hloupá ženo. Zaplatila jsi za svou naivitu a nezkušenost, za své iluze o velké lásce.
Měla jsem sen, ale ten mě opustil.
Jak teď žít? Přežívám hodinu od hodiny. Můj prázdný byt, kde tě vidím v každém rohu, v každém stínu. Tady jsi řekl tohle a támhle jsi udělal tamto. Z téhle skříně jsem ti nosila ručníky. Na těch hodinách jsi sledoval čas. Nemohu vydržet ve svém bytě, utíkám pryč. Úzkost je mým každodenním společníkem, pláč je mým večerním hostem. I když mám vztek na tebe, na sebe, nemohu popřít, jak moc mi scházíš.
Je těžké smířit se s tím, že necítíš to stejné. Jinak bys tu byl, bojoval bys. Ale namísto toho jsi řekl: Musím respektovat tvé rozhodnutí.
Jsem do hloubi duše zklamána vším pozemským. Není zde to, co hledám. Vše je jen klam a pozlátko. Ta barva na vlasy měla být světlá, karamelová. Tak proč mám teď červené vlasy?
Přestávám věřit v sílu lásky. Přestávám věřit Abrahamovi. Vedení, které dostávám, je matoucí. Vše musím třídit, napínat smysly a rozlišovat. Jinak skončím s nohou v železech.

Chtěla jsem víc. Teď chci klid a aby mě nebolela hlava.
 
 

Reklama