O psychoterapii

Dvě křidýlka netopýří...

11. července 2018 v 20:08 | Elena
Poslala mi fotku s malým netopýrkem, kterého zachránila z moře. Od té doby mám v sobě neklid. S kamarádkou jdeme nakupovat, ale cítím, že mě to táhne domů. Potřebuji se věnovat sobě. Vnitřní dítě je nervózní a volá mě. Doma chvilku zkouším uniknout. Trochu uklízím. Cítím se unavená, mám pocit, že něco držím v sobě. Na hodinu usínám a pak sleduji film Vojna a mír. Třeští mi hlava. Jdu do postele a začínám s terapií, jiná cesta není.

Dvě křidýlka netopýří,
pár kapek medu, špetku chmýří,
a to všechno o půlnoci,
zalijeme vínem moci...

Žízeň po dětství

30. června 2018 v 17:53 | Elena
Pokud bych se cítila fit, nic by mě k terapii nedonutilo. Alespoň k něčemu jsou mé bolesti hlavy a věčná únava dobré. Stále cítím lehké pnutí v hlavě a občas mám závrať. Zavírám se do ložnice, kde mám své bezpečné místo a zatahuji závěs. Pro práci s vnitřním dítětem použiji metodu scelování od Teal Swan.


Vnitřní mistr

5. června 2018 v 18:26 | Elena
Přivedla mě ve snu k nějakému muži. Leží schoulený v tmavém koutě. Je to obr, statný chlap, ale jakýsi je celý zbědovaný. Na zádech má krvavé šrámy, je nahý a špinavý. Ukázala na něj a povídá: Pomoz mu! Zachraň ho! Obracím se na přihlížející a dávám někomu pokyn, aby volal 155. Ten muž potřebuje mou pomoc...

Hladové buňky

5. června 2018 v 17:55 | Elena
Den první...

Od rána mám silné napětí v hlavě, nemůžu dospat. Lehká úzkost. Začínám znovu s rituálem přijetí a po snídani si jdu promluvit s vnitřním dítětem. Zkouším vzít na sebe vědomí mého napětí. Třikrát se nadechuji a stávám se svým napětím.

"Přijímám, že jsem své napětí."

Celé mé tělo se napíná jako struna, dech mám zatajený. Cítím ostražitost a rozšířené zorničky. Rozhlížím se kolem sebe.

"Proč nedýcháš? Dýchej!"

Zhluboka se nadechnu. V tu chvíli propukám v hlasitý pláč. Napětí zřejmě jen kryje jinou emoci. Drží kostlivce ve skříni.



S černochem v tunelu

28. srpna 2017 v 18:35 | Elena
Jsem uprostřed další recidivy. Úzkosti se mi vrátily a jen matně tuším, co je toho příčinou. Je to opravdu jako s černochem v tunelu: Netuším, co se děje a jen dostávám po čuni. Není pravda, jak psychologické příručky tvrdí, že na vině jsou moje úzkostné myšlenky, které vše spouštějí. Že stačí jen odhalit je a začít myslet jinak. To se možná týká anticipační úzkosti, ale jádro pudla je jinde. Jsou tu kostlivci ve skříních a ty je třeba otevřít. Jsou tak hluboko uloženi někde v podvědomí, že není vůbec lehké se k nim dostat. Kostlivci jsou vytěsněné emoce a ve vnitřním světě působí zkázu. Co jsem tedy vytěsnila, které emoce se mi nehodily?


Pampeliškový smutek

20. června 2017 v 11:45 | Elena
Zdá se mi, že ten proces snad nikdy neskončí. Nedávno jsem si říkala, jak mám trauma s tátou už vyřešené. Ale není tomu tak. Pořád se odlupují další vrstvy cibule. Chtěla jsem se na dnešek sejít s mou láskou. Mám celý den volno, tak jsem doufala, že najde skulinu. Odpověď přišla až dnes ráno a že prý nepřijde. Musí se synem pro auto a netrhne se ani dopoledne z práce. Můžeme se ale vidět za týden v úterý. ZA TÝDEN!!! Neviděli jsme se týden a půl. První rekace vztek. Mám chuť to ukončit. Opravdu nemám na to čekat 3 týdny než si udělá čas. NEMÁM NA TO!!! Jasně, je to spouštěč. Měla bych ho využít, když mám čas. Ten chlápek na výměnu plynoměru přijde až odpoledne.


Čáry máry trauma

27. května 2017 v 15:40 | Elena
Už dlouho mi můj milý neaktivoval žádné bolavé místo, žádný spouštěč se neobjevil. Až dnes. Pozvala jsem ho na víkend na oběd, ale na můj mail neodpověděl. Neviděli jsme se dva týdny. Celý den v sobě cítím sílící potřebu, tu s velkým P. Vidět ho, být s ním. Ráno na youtube sleduji Abrahama a zkouším si vizualizovat naši schůzku. Musím si ho nějak zmanifestovat, prahnu po něm. V návalu inspirace píšu SMS, jestli můj mail s pozváním dostal . Odpověď je jako břitva. Mail sice četl, ale nedostal se k odpovědi a pak zapomněl. Je už pozvaný na oběd k mámě. A že prý jsem strašně hodná. Smajlík. Pusa.

ZAPOMNĚL. Jak může zapomenout? Já bych nezapomněla nikdy!!!


Vánoce především pro (vnitřní) děti

1. ledna 2017 v 14:43 | Elena
Pospíchám do Prahy. Vracím se z vánočního pobytu u rodičů. Cítím, jak se mi přitížilo. Musím odtud vypadnout. K ničemu zvláštnímu mezi námi nedošlo, ale vnímám jakousi tíhu a není mi dobře. Už na ulici, když zabouchnu dveře rodičovského domu, cítím svěžější vzduch. Zhluboka dýchám. V autobuse si zabírám sedadlo 36 a na vedlejší sedačku dávám šálu a čepici. Nikdo si ke mně nesedejte, chci klid a samotu. Nechte mě být.


Proč se držíme zvyků, které nás ničí...

6. prosince 2016 v 18:48 | Elena
Každý z nás má určité neblahé zvyky, které mu neprospívají nebo dokonce škodí. Některé z těchto zvyků jsou vysloveně sebedestruktivní - kouření, pití, sázení apod. Jiné zvyky jsou méně nápadné. Utrácení, vysedávání s nudnými lidmi, potlačování emocí... Říkáme, že bychom se jich rádi zbavili, ale nemůžeme. Je to tak těžké. Někdy se o to ani nesnažíme. Pokud se zamyslíme, zjistíme, že každý zlozvyk má své škodlivé důsledky, ale také své výhody- jakési emoční lepidlo, které nás u nich drží. Níže je seznam mých 7 škodlivých zvyků, jejich následků a výhod, které mě u nich drží. Můžete si sepsat podobný. Sepsání seznamu zabere jen několik minut, ale nárůst vědomí je neocenitelný. Potom si vyberte jeden ze svých škodlivých zvyků na seznamu a skoncujte s ním!


Když v tom jedou ženy

13. srpna 2016 v 18:10 | Elena
Včera jsem sledovala reportáž z pavilonu 7 Psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde byly záběry ze skupinových terapií pacientek závislých na různých drogách, lécích a alkoholu. Mnohé charakteristiky těchto žen jsem objevila sama u sebe a zřejmě se týkají všech žen, které milují příliš. Trpí nedostatkem lásky a velkým hladem po ní, nemají se rády, často pomáhají druhým a zachraňují je, samy jedou na rezervu. Hluboko uvnitř cítí nenasycenou potřebu lásky, kterou jako děti nedostaly, a kterou nyní neumějí dávat samy sobě.


 
 

Reklama