O emocích

Sebeláska aneb kdo má, tomu bude přidáno

21. března 2017 v 18:36 | Elena
O sebelásce toho bylo hodně řečeno i napsáno. Kolik už jsem přečetla úvah o tom, jak je sebeláska důležitá, kolik zaručených návodů ke zvýšení sebevědomí a sebehodnoty jsem ve svém životě slyšela ! Ale vždy to šlo nějak mimo mne. Řekla jsem si: "No jasně, od téhle chvíle se budu mít ráda, to je přeci jednoduché." A nic se nestalo.


"Strašlivý nepřítel" STRACH

1. října 2016 v 20:20 | Elena
Po zadání klíčového slova strach do vyhledávače vyplivne Google následující titulky:

Zbavte se svého strachu!
5 úžasných rad, jak se zbavit obav!
Život beze strachu!
Proměňte strach v lásku!
Jak bojovat s úzkostí a strachem
Postavte se svému strachu!
Léčení stresu a strachu


Souhrně řečeno: Strach je nepřítel! Musíš se ho zbavit, odmítnout, rozsekat, zavrhnout, zničit. Titulek Léčení strachu dokonce vypovídá o tom, že strach je snad jakási nemoc, která vyžaduje léčení. Od nejútlejšího věku jsme za projevy strachu káráni, odsuzováni, odmítáni. Dostáváme nálepky typu poseroutka, sralbotka, srababa, posránek. Strach je zlehčován a zesměšňován mnohdy v dobré víře, že tímto způsobem dítě učiníme odolnějším a nebojácnějším.

Děti brzy zjistí, že strach není přijímán a začnou ho skrývat a potlačovat. Nikdo s ním nechce mít nic společného. Tento styl výchovy je podporován celou naší kulturou. Filmoví hrdinové nikdy nemají strach. Jen odvážní jsou oslavováni. Úzkostné stavy jsou léčeny psychology a psychiatry, užíváme anxiolytika, hypnotika, sedativa. Vzniká mýtus strachu jako duševní choroby (pokud nejsou všechny duševní choroby mýtem).

Strach našich dětí v nás probouzí náš vlastní strach, který odmítáme. Snažíme se rychle zaplašit strach našich dětí, abychom necítili svůj vlastní.

A co když je to jinak? Co když vůbec nepomáhá, když se strachem bojujeme a odmítáme ho?

Strach je vyděšené vnitřní dítě. Toto dítě odmítáme. Toto dítě nenávidíme. Toto dítě se snažíme všemožnými prostředky vyhnat ze svého života. Je to boj s větrnými mlýny, protože nelze se zbavit něčeho, co je naší součástí. Když bojujeme se strachem, bojujeme sami sebou. A proto jsme víc a víc úzkostní. Je to bludný kruh, ve kterém se točíme, je to oprátka, na které věšíme sami sebe.

Učím se strach přijímat. Učím se ho objímat. Učím se nejednat proti němu, ale navzdory němu. S ním. Učím se rozpoznávat ty situace, kdy je užitečnou stopkou a kdy je jen odrazem mé minulosti.
Počítám s tím, že už u mě zůstane.

Nic se nám neděje poprvé...

20. září 2016 v 11:28 | Elena
Od rána cítím, jak mě vnitřní dítě tahá za rukáv. Chvilku se snažím uniknout svým nepříjemným emocím, než si uvědomím, o co se pokouším. Ne, musím se tomu věnovat. Co se děje? Choulím se na své místečko, kde obvykle pracuji s vnitřním dítětem. Zaujímám pozici dítěte, kterou znám z jógy. V této pozici se mnohem lépe propojuji se svými emocemi.




Černé díry v nás...

28. května 2016 v 21:06 | Elena
Objevila jsem v sobě černou díru. V samém středu mého života je něco, co pohlcuje spoustu energie. Nedá se popsat, jaká je a co obsahuje. Vlastností černých děr je, že nic nevychází vně, ani světlo ani informace. Jsou tak hmotné a mají tak silnou gravitaci, že ani světlo neopustí jejich povrch. Vše, co je v jejich blízkosti, je pohlceno.


Já jsem tvá stálá

15. října 2015 v 21:00 | Elena
Dnes jsem v rádiu slyšela tuhle písničku od Marcely Holanové. Zpěvačka v ní velmi emocionálním způsobem sdílí pocity ze svého manželství. Zpívá o tom, jak čeká doma na svého muže, který se toulá kdo ví kde, a ona mu mezitím doma plete šálu, nikam nechodí a utápí se v bolesti své osamělosti. Musím říct, že se mi z toho dělá nevolno a ptám se sama sebe, proč se ve mně kvůli té písni zvedá vlna vzteku na chlapy, že věčně někde lítají a my ženy na ně čekáme. Jasně, že to souvisí s tím, jak žiju a co jsem převzala od své matky, která pohrdala muži. Proto se mě to téma dotýká. Ale tak jednoduché to není...



 
 

Reklama
Reklama