Primární terapie

18. srpna 2018 v 21:30 | Elena |  O psychoterapii
Znovu se cítím přitahována ke knize Prvotní výkřik, kterou jsem četla před lety. Myslím, že metoda Arthura Janova je dost podobná procesu scelování, který učí Teal Swan a který praktikuji od podzimu 2016. Chci to porovnat. Janovova primární terapie je intenzivní. Tři týdny v kuse individuální terapie - denně! A potom skupinová terapie dalších několik měsíců. Do roka je pacient vyléčen. Nechápu, proč se o jeho metodě nikdo v mé terapeutické skupině ještě nezmínil. Kolegyně psycholožka dokonce primární terapii vůbec nezná. Je kontroverzní? Tento víkend ji vyzkouším sama na sobě.



Konečně pátek. Inspirována knihou sepisuji seznam všech činností, které používám k uvolnění napětí. Neboli k tomu, abych se vyhnula cítění primární bolesti. Do mého seznamu patří: uklízení, časté jedení, cvičení, nadměrné pití, časté močení, denní snění, psaní sms zpráv, sledování TV, sledování videí na youtube, nakupování, setkávání s přáteli, randění, psaní mailů, zkrášlování, omlazování, čtení, brouzdání po netu, brouzdání v mobilu, vyřizování záležitostí, studování, dlouhé sprchování, pozitivní myšlení. To všechno na víkend vyřadím. Vím, že to bude nesnesitelné. A to je mým cílem. Dovolím si jen být se sebou, ležet, trochu si zacvičit, 4 x denně se najíst a psát. Poslední dny mi bylo hůř hlavně po probuzení, kdy cítím chvění v těle a někdy mě bolívá hlava. Stále jsem velmi unavená. Jsem ochotná vyzkoušet cokoliv, co mi pomůže s mou neurózou a psychosomatickými symptomy.

Po vyřazení všech rozptylujících činností vnímám narůstající neklid. Mám nutkání stále něco dělat. Občas tomu nutkání podlehnu, ale pak si vzpomenu na svůj plán a sedám na postel k terapii. Ve skříni jsem si udělala hnízdo, kam se chci zavírat, jelikož toho křiku z mého bytu je už příliš. Snad trochu ztlumí hluk. Hodila by se Janovova zvukově izolovaná ordinace, leč mám pouze polštář a skříň. Postup primární terapie v podstatě už umím. Nořit se do pocitů, spojit je se vzpomínkami. Snažím se cítit a vyřvat to z břicha. Jde mi to už samo. Používám spouštěče z minulého týdne, abych se snáze dostala ke vzpomínkám. Můj milý na mě opět ser., takže mi to dost usnadnil. Má milá totéž a navíc jsem ji včera "náhodou" potkala. Vypadala nádherně. Toužila jsem k ní jít, ale moje tělo se otočilo a normálně jsem zdrhla. Pořád to tam je. Takže spouštěče bych měla, nemusím nic tahat z paty.

Poslední dny se K. hodně snažil. Řekl mi, že mě miluje a že manželku opouští. Vzal mě na chatu a na koupaliště. Vařil a staral se o mě. Teď se klasicky odpojil a nechal mě s mými pocity. Vynořují se mi vzpomínky na tátu. Nemiluje mě. Nezajímám ho. Všechno to byla jen přetvářka.
Nechávám se tím zaplavit a řvu na něj: "Dělal jsi jen to, cos musel, tati. Byla jsem pro tebe jen povinnost. Nezajímám tě. Zajímají tě tvoje věci, ne já. Nikdy jsi neudělal nic navíc. Jednou za 14 dní dva dny a tím to pro tebe končí. Nechal jsi mě tam napospas. Ani ses nikdy nezeptal, jak se ke mně chovají. Zradil jsi mě a opustil. Srabe! Srabe!"

Mečím do polštáře. Řvu a sprostě mu nadávám.

Vzpomínám si teď na scénku, kde mi bylo asi 13 let. Vzal mě na malou vesnickou zábavu. Tančila jsem tam s jedním klukem. Ségra mi pak řekla, že u stolu se o mně bavili a on řekl tetě: "Ještě, že má krámy". Jako bych byla věc nebo nějaká děvka. Myslím, že tento okamžik byl pro mě prvotní scénou, jak ji popisuje Janov. Tehdy mi došlo, že mě nemiluje.

Ale teprve teď to prožívám. Teď to cítím v celém těle. Tu hroznou pravdu.

Vidím, jak mě máma nese z porodnice. Táta pro ni nepřijel. Vchází do bytu. Drží mě zabalenou v zavinovačce. Táta leží po tahu na gauči a spí. Cítím se jako bezcenná tretka. Hlasitě řvu dětským pláčem. Tentokrát to trvá dlouho. Bolí mě už všechny obličejové svaly a břicho, jak je při pláči napínám. V několika návalech ze sebe všechno vyřvu. Cítím úlevu v těle. Úlevnou prázdnotu. Jsem ochromená svým náhlým prozřením. Vždy jsem ho viděla jako hodného tátu. Ale teď VÍM, že mě nikdy nemiloval. Vybavuje se mi řada scén, kdy se prozradil. Tuto pravdu v sobě celé roky popírám, tento pocit, že nejsem milována. A moji muži ho ve mně znovu a znovu probouzejí.

Janov by v tuto chvíli skončil. V jeho pojetí terapie je vynechána následná fáze sycení vnitřního dítěte, kterou učí Teal. Nechci skončit v této prázdné úlevě, připadá mi logické dítě nějak dosytit a dát mu to, co potřebovalo. Proto volám Anima, svého vnitřního muže, aby dal dítěti lásku, kterou potřebuje. Animus obejme miminko v zavinovačce a houpe ho. Pouští mu z mobilu tuto píseň. K houpání miminka se výborně hodí. A samozřejmě to nejdůležitější - jsi krásná...


V tu chvíli roním další slzy, ale už tiché, dojaté. Po třech přehrávkách písně a houpání miminka cítím v těle blaženou úlevu. Ne prázdnou a odevzdanou, nýbrž blaženou! Je hotovo. Chci nadále používat tento kompletní postup od Teal. Možná proto se mi nelíbil Janovův popis vyléčeného neurotika. Je sám sebou, bez napětí, ale není automaticky šťastný. Proč? Co když ta sytící fáze je podstatná? Neměli bychom být šťastní?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama