Na tu knihu bacha!

24. srpna 2018 v 18:19 | Elena |  O psychoterapii
Po dočtení knihy Prvotní výkřik od Arthura Janova se struktura mé samoléčby poněkud rozpadá. Zdá se, že mé tělo využívá prázdninový čas, převzalo velení a řídí si svou terapii samo. Střídají se dny, kdy jsem plná napětí, bolí mě hlava, v noci se klepu a musím sama sebe dvakrát i víckrát za den terapeutovat. Načež se mi uleví a mé tělo den dva odpočívá. Je to vyčerpávající koloběh, ale zdá se, že jsem konečně na správné cestě, která vede k uzdravení z mé letité neurózy.



Už se mi nevybavuje moc vzpomínek, všechno prožívám jen skrze emoce a tělesné vjemy. Přestávám se ptát: Kdy poprvé jsem zažila tento pocit? Mé vnitřní dítě se vynořuje současně s přítomným spouštěčem. Teď a tenkrát se automaticky spojuje v jeden prožitek. Přestávám říkat: Jsem kompletně s tebou. Cítím, že dítě to ví a nepotřebuje být ujištěno, že jsem kompletně s jeho pocity. Nemám před očima žádné obrazy, jen vnímám napětí v těle a bolestivé emoce. Křičím a křičím a pak se dávím, dokud nevydávím pocity z břicha ven. Pak se mi uleví, dýchám a plivu sliny, dokud se trochu neuklidním a dokud tělo nevynese na povrch další pocit. Vnímám různou barvu a výšku mého hlasu při pláči, zřejmě podle věku vnitřního dítěte, které prvotní scénu prožívá. Jednou jsem nemohla křičet kvůli jakési bariéře v krku, která nešla prorazit. Ale nakonec jsem ji prorazila a pak jsem křičela plným hlasem. Ten večer se mi nesmírně ulevilo a já po dlouhé době spala až do rána bez třesu a probouzení se.

Poslední dny byly objevné. Dostala jsem se k pravdě, k realitě svých dětských pocitů. Tou pravdou je, že mě otec nikdy nemiloval. A máma mě také nikdy nemilovala. Pravdou je, že jsem byla sama. Pravdou je, že mi nikdy nebyli blízcí, že jsem je vnímala jako cizí. Objevila jsem hluboko v sobě potřebu, aby mě máma milovala a aby na mě byla hodná. Prožila jsem svůj strach z ní. Cítila jsem v těle, jak mě nevlastní otec nenáviděl a jak jsem toužila, aby i on mě měl rád. To bylo největší překvapení, protože jsem si vždy namlouvala, jak je mi ukradený a že k němu žádný vztah nemám. Ale jako dítě jsem zjevně přilnula i k němu. Teď už o této potřebě vím, prožila jsem ji. Vždy jsem žila v domnění, že moji vlastní rodiče mě milovali. Jenže v těle to mám uložené jinak. Tu pravdu jsem potlačila, abych přežila.

A to je podle Janova cesta k uzdravení. Znovu prožít své potlačené pocity a potřeby s veškerou jejich bolestí. Ne intelektem, ale v těle. Vše probíhá v sekvenci, jak ji popisuje Janov. Hněv - bolest - potřeba lásky. Ta se mi objevuje poslední, potom, co jsem prožila vztek a bolest, poté co se dosyta vynadávám a pošlu je všechny do hajzlu. Zjistila jsem, že mlácení do polštáře mi zabraňuje hněv cítit. Takže jsem mlátit přestala. Důležité je cítit. Ale na otce jsem včera hodila dynamit, to jsem si neodpustila. Slíbila jsem dítěti, jak se spolu zasmějeme na jeho pohřbu. Tak velká nenávist uvnitř mě samé... Jako dítě jsem měla pocit, že neexistuje žádný způsob, jak ho odstranit z mého života a proto jsem cítila jen bezmocný vztek. A nakonec..miluj mě táto. Buď na mě hodný.

Byla bych ráda, kdyby mi s tím někdo pomohl v tyto dny... jenže má realita... jsem sama... změní se to, až se vyléčím???

Myslím, že můj dosavadní život byl nekonečný neurotický boj o tátovu a máminu lásku, který přehrávám skrze svůj vztah s K. a M. Celý život se točím v neskutečném boji, který není možné vyhrát.

Chci přestat bojovat. O lásku kohokoliv.

Když přestaneme bojovat, je po bitvě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama