Dvě křidýlka netopýří...

11. července 2018 v 20:08 | Elena |  O psychoterapii
Poslala mi fotku s malým netopýrkem, kterého zachránila z moře. Od té doby mám v sobě neklid. S kamarádkou jdeme nakupovat, ale cítím, že mě to táhne domů. Potřebuji se věnovat sobě. Vnitřní dítě je nervózní a volá mě. Doma chvilku zkouším uniknout. Trochu uklízím. Cítím se unavená, mám pocit, že něco držím v sobě. Na hodinu usínám a pak sleduji film Vojna a mír. Třeští mi hlava. Jdu do postele a začínám s terapií, jiná cesta není.

Dvě křidýlka netopýří,
pár kapek medu, špetku chmýří,
a to všechno o půlnoci,
zalijeme vínem moci...



Ta fotka… musím ji znovu vidět. Ten bezbranný tvoreček na člunu, zachráněný z moře. Netopýr je prý symbolem zasvěcení, smrti a znovuzrození. Přiletěl k ní a pak po éteru ke mně. Spouští se mi slzy, potoky slz. Zatím nevím proč. Jen mě dojímá jeho tělíčko, jak bezmocně leží s roztaženými prstíky a ještě vlhkými křídly. A její soucitný čin. Ona ho zachránila! Snažím se rozlišit pocit, který vybublává zevnitř mého těla. Chci, aby i ke mně byla tak soucitná a laskavá. Chci, aby mě taky zachránila. Měla bych se ptát, kdy jsem se takhle cítila poprvé, ale není čas. Mé tělo se tam propadá automaticky. Do minulosti. Jsem opět malou holčičkou v kojeneckém věku, možná jsem i batoletem. Nevidím obrazy, jen cítím žízeň. Po mámě, která je soucitná a laskavá. Po té mámě, která se mi někde ztratila. Vím, že taková byla, ale pak se změnila. Potřebuji, aby mě zachránila. Pláču v postýlce, topím se v moři slané vody a POTŘEBUJI, aby mě zachránila. Ale není tu, nepřichází.

Každá buňka mého těla pláče a křičí. Lehám si do polohy dítěte. Kvůli sousedům používám polštář, musím to ztlumit. Obrací se mi žaludek a každé zvednutí žaludku mi přináší velkou úlevu, jako by víc pocitů vyšlo z těla ven. Utírám slzy a sliny plivu do kapesníku. Nemůžu je polknout, jsou plné smutku. Pozvracela bych se. Všechny tekutiny jsou plné mého smutku. Potím se a musím si sundat tričko. I můj pot je plný smutku. Tělo se zbavuje té emoce všemi způsoby. Krvácím a chce se mi čůrat. Utíkám na záchod a pak rychle zpátky k posteli. Znovu se mi obrací žaludek a usilovně dýchám. Chvílemi mě děsí prudké reakce mého těla. Zvládnu to? Není to moc silné? Neměla bych to dělat s terapeutem? Reguluji to myšlenkami. Když je toho moc, soustředím se na chvíli na dech. Jakmile pláč ustává, kouknu na netopýrka a propuká to znova. Křik, pláč. Táhlý pláč miminka. Nechávám to plynout asi 30 minut, dokud necítím úplnou úlevu v těle. Nakonec již pohled na netopýrka nevyvolává další emoce.

Lehám si na bok do sytící polohy. Přemýšlím, kdo nasytí vnitřní dítě nejlépe a napadá mě jen Divoška. Ona je archetypem soucitu a mateřské lásky. Objímám se a ona mluví ke mně skrze mé myšlenky. Šeptám nahlas a zároveň poslouchám, co říká.

"Milovala jsem tě odvěkou láskou. Nikdy tě neopustím. Od narození až do smrti a po všechny životy jsem s tebou a zachráním tě. Musíš věřit a nechat se zachránit. Věř, že tě miluji a chráním, že mám tu moc. Jsi moje nejdražší dcera."

Cítím, jak nedůvěřuji, že mě bude chránit před nebezpečím života. Ale jak ke mně mluví, mé přesvědčení slábne a po chvíli pociťuji , že bych snad MOHLA věřit. V její lásku a ochranu. Je-li svět odrazem vnitřní reality, pak to nemůže udělat bez mé důvěry. Bez mého přesvědčení, že může. Že to skutečně dělá! Že miluje…

Cítím tak velkou úlevu, že sedám na okno a zhluboka nadechuji teplý letní vzduch. Hlava už nebolí, jen bych spala. Cítím se šťastně a unaveně. Znovuzrozeně.

To ten netopýrek z Chorvatska... od mé čarodějky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama