Řeka pod řekou

31. března 2018 v 16:31 | Elena |  O vztazích
Možná byl její úkol vrhnout mě zpátky do jeho náruče. To uvidíme. Po tom, co jsem s ní prožila tak nádherné okamžiky, se kompletně stáhla. Bolí mě, že všechno, co jsme si slíbily, někam zapadlo. Co jsem udělala špatně? Chtěly jsme být nejbližší přítelkyně. Chtěly jsme si dávat všechno ve velkém. Všechno, po čem obě hladovíme. Tak proč se najednou odvrátila? Nesnese tak velkou blízkost? Je to jen další člověk v mém životě, který má hrůzu z intimity? Mám pocit zrady. Ale nechci být obětí. Cítím v sobě pevnost a sílu milovat ji i nadále, bez potřeby, aby ona milovala mě. Vyvedla mě z pouště. To hluboké spojení zůstává, i když mezi námi vyrostla zeď, přes kterou ani nevidím.




Že prý "miluji tě" říká každé své přítelkyni. Že mě má jako sestru. Že ji ženy nepřitahují. Brání se jakémukoliv přímému kontaktu a i já se jí vyhýbám. Denně chodím kolem školy, ale nezajdu za ní. Vyhýbáme se obě. Stejná diagnoza. Sedám k počítači a překládám Fear of intimacy od Teal Swan. (https://www.youtube.com/watch?v=6Gbckty-jAQ)

Několik dní šílím z tak náhlé změny jejího chování. Něco jsem přehlédla? Jak je možné, že mě tak zmátla? Přece říkala: "Je to tam…" Teď tvrdí, že ne. Musím brát její slova vážně. Soustředit se na svůj život. Leč v mém nitru bují frustrace a zoufalství. A do tohoto rozpoložení se mi ozval On. Dosud jsem jeho návrhy odmítala, ale teď říkám ano. Napadla mě spásná myšlenka. Ona mě vytáhla z něho. Mohl by mě teď on vytáhnout z ní? Myslím, že je to jediný člověk na světě, který může. Prostě tam musím jít...

Místo srazu je kavárna Paul na Floře. Tam jsme se před 6 lety sešli poprvé. Pak jsme se líbali v podzemních garážích. Dnes za ním jdu s jiným záměrem, potřebuji pomoct. Musím na ní zapomenout. Sjíždím eskalátor a vidím ho, jak sedí před kavárnou s růží. Je ohnutý, jako by měl na zádech všechnu tíhu světa. Dnes jsem mimořádně krásná. Chci lákat .. a nedat.

Silně ho obejmu. Cítím se s ním uvolněněji, než kdy dřív. Nelepím se na něj a rozhovor probíhá příjemně. Je mi s ním krásně. Jasně cítím, že moje city k němu jsou stále stejné a možná hlubší než dříve. Miluji ho, ale nejsem závislá. Cítím jeho nouzi, jeho potřebu s někým mluvit a vypovídat se. Je jiný, probouzí se. Mluví víc otevřeně a v osobní rovině. Dívá se mi do očí. Sám od sebe vypráví o svém manželství. Rodinný horor, co víc k tomu říct. Její alkoholismus se evidentně zhoršuje. Chce od ní odejít, hledá si byt.

Cítím naději a zároveň obezřetnost. Mnohokrát mě opil řečmi. Musím sledovat jeho skutky. Říká, že chce být sám a mít klid. Nesmím tu větu přeslechnout, i když bych chtěla. Zdá se, že potřebuje jen kamarádku na důvěrné rozhovory. Nabízí mi, že s ním mohu jet na hory, jenže v tom týdnu mám terapeutický výcvik. To bude těžké dilema. Beru si čas na rozmyšlenou. Každý rok jsem toužila s ním jet, ale nikdy mě s sebou nevzal.

Necháš se odvézt domů? Ano, jezdím na černo.

Blížíme se k domu a nastává kritická chvíle. Vystupuji z auta, nezvu ho dál. Cítím, jak se peru sama se sebou, ale všechno by se tím pokazilo. Jen polibek. Ahoj… "Mám tě doopravdicky rád." Jen se usměju a odcházím…

Krásné… čisté a narovnané.

Myšlenky na Ní mizejí v dál… můj plán vyšel. Vše se rozmělnilo.
Miluji je oba dva. Ani jeden z nich se mnou není. Stýkám se s dalšími muži, ale nikdo mě nezajímá. Jen ti dva. Nad ránem mi vlezou do hlavy a už nespím.

Na hory s ním nejedu, chci být na výcviku. Je to pro mě důležité. S těžkým srdcem píšu, ať jede sám. Ještě před odjezdem mi přinesl kreslící potřeby, které s sebou potřebuji. Sehnal je pro mě. Stále má klíče od mého domu a já mu je nechci vzít. Povídáme si na schodech, mezi námi je zábradlí. Občas se obejmeme a políbíme. Cítím přitažlivost mezi námi, ale zábradlí to jistí. Je mezi námi pružina, která se neustále stahuje a roztahuje. Jak tohle dopadne…

Týden na výcviku je nádherný. Vedu komunitu, tvořím, tančím, raduji se, miluji se… Říkají mi, že jsem krásná a jde ze mě pozitivní energie. A já to vím. Můj život proudí, moje řeka pod řekou. Slibuji sama sobě, že takto musí proudit i doma. Nenechat to usnout. Tvůrčí život, který sytí můj hlad. Je potravou pro mou duši, je odpovědí na všechny mé otázky, je terapií mých závislostí.

(pozn. "řeka pod řekou" je termín, který používá Clarissa Pinkola Esthes v knize 
Ženy, které běhaly s vlky.
Označuje tvůrčí energii, přítomnou v každé ženě.
Pokud neproudí, duše ženy hladoví a umírá).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wade Wade | E-mail | Web | 18. dubna 2018 v 17:10 | Reagovat

diky za dobry clanek, co vic dodat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama