Ďáblovo osidlo?

30. prosince 2017 v 23:39 | Elena |  O vztazích
Pro abstinenční syndrom po odnětí alkoholu jsou charakteristické různé projevy, které trvají cca tři týdny až tři měsíce. U mě se naprosto shodné příznaky objevily po ukončení vztahu a trvaly celé tři měsíce a jeden týden. Když příznaky odezní, není zdaleka vyhráno. Předmět závislosti stále existuje..



Z běžných abstinenčních projevů jsem u sebe zaznamenala následující potíže, které mi po celou dobu dost znepříjemňovaly život:

  • Bolesti hlavy
  • Třes končetin
  • Zrychlený tep
  • Nespavost a poruchy spánku
  • Nevolnost
  • Nervozita
  • Zvýšená úzkost nebo deprese
  • Neklid
  • Motání hlavy
  • Touha užít drogu (být s ním)
  • Neschopnost zvládat stres
  • Únava
Nejdéle trvalo vnitřní chvění a třes rukou ráno po probuzení. Nyní jsem nějaký čas bez příznaků. Vánoce však opět zamíchaly kartami. Vánoce jsou zátěžové.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Souhlasila jsem, že se na chvíli setkáme u mě v práci, poté co mi napsal sms, že mi chce předat dárky pro mě a pro syna. Je to jeho obvyklý způsob, jak obnovit kontakt. Využívá k tomu svátky a narozeniny. Narychlo jsem také něco sehnala. Bylo mi trapné vzít si od něj krabici a nic mu nedat. Zároveň jsem toužila ho na chvíli vidět a této touze jsem podlehla. Během pár minut našeho rozhovoru jsem zjistila, že se vůbec nezměnil. Pane Bože! Tajně jsem doufala, že ty čtyři měsíce odloučení s ním udělají aspoň nějakou změnu. Nic. Stále stejný povrchní hovor, aby se vyhnul podstatnému. Stále stejná odtažitost. Vyprávěl mi, jak se učí do školy, jak cvičí, co všechno dělá. Neboli v překladu - žiju svůj život, vůbec mi nechybíš. Chodí na doučování angličtiny k MLADÉ studentce. Ufff... Přece ví, jak nesnáším, když mluví o jiných ženách. Proč mi to musel vpálit po takové době, co mě neviděl. Proč? Cítím nával vzteku, mám chuť se vším mu tam praštit a zmizet. Naučeným vnitřním pohybem však potlačím vztek a sarkasticky utrousím: "To jsem si myslela". Na mou poznámku nereaguje, i když je jasné, že její význam pochopil. Nechápu, proč pokaždé musí mluvit o nějaké pipině. Je to jeho způsob, jak udržet ženu zaháčkovanou nebo jak vytvořit vzdálenost mezi námi? To se mu povedlo. Rázem je mezi námi propast.

Ale vzal si tuhle bundu, kterou na něm miluji… mám co dělat, abych se mu nepověsila kolem krku. Jaká přitažlivá síla mě k němu táhne, že se stále nakláním směrem k němu. Vnímám odpor, který vědomě musím vynakládat, abych mu nepoložila hlavu na rameno, abych ho nelíbala. Dívám se skrze něj, nesnesu jeho pohled. Po chvíli se silou vůle zvednu a rozloučím se s tím, že musím jít pracovat. Zpětně děkuji sama sobě za to hrdé gesto. Trochu mi k tomu pomohl můj vztek...

Vracím se do ordinace a zbytek dne chodím jako tělo bez duše. Vnímám obrovskou touhu, která se ve mně probudila tímto setkáním a se kterou zápasím. Můj klid je pryč. Beru do ruky mobil a zase ho odkládám, stokrát za den..

Po povinné návštěvě rodičů na vánoční svátky, které trávím jako v mrákotách, se vracím do Prahy. Můj neklid je nesnesitelný, a tak beru svou touhu do kompletačního procesu podle Teal Swan (https://www.youtube.com/watch?v=WKyJREWutNk&t=48s) a zůstávám v něm až do úplné úlevy. Během procesu opět zjišťuji, že jde z velké části o touhu po mém otci. Netušila jsem, jak moc mi po rozvodu chyběl, že i touha může být traumatizující. Touha nebo potřeba? Spíše nenaplněná potřeba. Chyběla mi jeho blízkost, intimní spojení, které jsme spolu měli a které po rozvodu někam zmizelo. Prodýchávám bolest a "zvracím ji". Vybavuji si scénku ze svého nového domova. Já, máma , otčím a jejich dítě, které spolu čekají. Je to tam tak studené, studené... Mají svou novou rodinu, do které nepatřím. Jsem sama. A on už nikdy nepřijde k mé postýlce.

Následující dny moje potřeba obnovení kontaktu roste. Je to stejné jako po našich dřívějších rozchodech, jenže teď už vím, že nejde o velkou lásku, jde o potřebu. Potřebu, která narůstá, když jsem sama doma, bez lidského tepla a kontaktu. Bez svého syna. Uvědomuji si, kolik z mé velké potřeby po blízkosti mi hradí můj syn. Vše se zhoršuje, když doma není, o zimních a letních prázdninách.

Každý týden si dávám rande s nějakým mužem. Musím prostě něco dělat, nejde jen o následky minulosti, jde o mé současné potřeby, které nejsou uspokojeny. Vracím se z druhého rande, s mužem stejně nemožným jako byl ten první. Vystupuji z tramvaje a po tvářích se mi koulejí slzy jako hrachy. Nikdy nebude žádný jako on… Nesnáším muže, kteří nedokážou ocenit mou krásu. Snad proto jsem se vždy zamilovala do nějakého děvkaře. Jsou na facku, ale aspoň umějí říct ženě, že je krásná. Proč to potřebuji slyšet? Protože stále ještě nevěřím, že jako žena mám nějakou hodnotu? A jsme zase u toho. Táta mě také jako dívku neocenil.

Vadí mi pohled do zrcadla. Miluji a nesnáším svou krásu, protože mi připomíná, jak je nevyužitá, jak je nedostatečná proto, aby mě chtěl. Silou vůle se držím, abych mu nenapsala a nepožádala ho o S.O.S. schůzku. Potřebuji si ulevit, potřebuji ho aspoň na chvíli. Mohla bych přece přejít od závislosti ke kontrolovanému užívání. Jako to dělají feťáci. Ale něco ve mně je zatím dost silné, abych se držela. Ještě pár dní a půjdu do práce. Napětí opadne, budu mít nějaké kontakty, další rande, další pokus o substituci…

Smývám make-up a lehám si do vany. Na obličej si připlácnu textilní masku s kyselinou hyaluronovou, která zbyla od rána a je ještě vlhká. Nechci mu dát sama sebe jako na stříbrném podnose, nezaslouží si to. Mám vztek, že nemá dost odvahy, aby bojoval.

Píšeš mi, že trpíš, ale neuděláš nic? SRABE!

V televizi dávají Zimní příběh. Miluji ten film. Všímám si, jak mě fascinují jevy jako osudová láska, zázrak, duchovní průvodci, boj světla s ďáblem… Po filmu sedám k otevřenému oknu. Přes pyžamo navlékám zimní bundu a krk si balím do šály s vlněným kožíškem, které mi dal k vánocům. Vždy se trefí se svými dárky, což já nikdy neuměla. Ta šála tak voní, hned jsem si ji zamilovala. Sleduji blikající světýlka v oknech, modrá a zlatá. Najednou vím, že to dokáže, že mě miluje a udělá, co je třeba. Pocit naděje si mi rozlévá po těle. Snažím se ten pocit vyždímat a setrvat v něm, jak radí Abraham. Co když tím ďáblovým osidlem jsou pouze mé vlastní myšlenky, můj vlastní odpor? Co když nemusím nic, než jen věřit v zázraky. Což když nemusím nic, jen si zpívat jako Popelka, když přijíždí princ se střevíčkem…

Ona věděla, že přijde. Bylo to nevyhnutelné..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aurora Borealis Aurora Borealis | Web | 4. ledna 2018 v 17:37 | Reagovat

já občas piju bývala jsem velká alkoholička zajímavý článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama