Po rozchodu

9. září 2017 v 20:20 | Elena |  O vztazích
Jsou to dva týdny, co jsme se rozloučili. Možná na chvíli, možná navždy. Netuším, co prožíváš a co cítíš. Můj rozum mi říká, že jsem byla jen milenkou. Tou, ke které ses chodil napít, když jsi měl žízeň. Jako upír, jako Modrovous jsi přicházel s jediným cílem. Zatáhnout mě do sklepa a vysát ze mě krev. Má zkušenost má pro mě jasné poselství. Byla jsi zasvěcena, hloupá ženo. Zaplatila jsi za svou naivitu a nezkušenost, za své iluze o velké lásce.
Měla jsem sen, ale ten mě opustil.
Jak teď žít? Přežívám hodinu od hodiny. Můj prázdný byt, kde tě vidím v každém rohu, v každém stínu. Tady jsi řekl tohle a támhle jsi udělal tamto. Z téhle skříně jsem ti nosila ručníky. Na těch hodinách jsi sledoval čas. Nemohu vydržet ve svém bytě, utíkám pryč. Úzkost je mým každodenním společníkem, pláč je mým večerním hostem. I když mám vztek na tebe, na sebe, nemohu popřít, jak moc mi scházíš.
Je těžké smířit se s tím, že necítíš to stejné. Jinak bys tu byl, bojoval bys. Ale namísto toho jsi řekl: Musím respektovat tvé rozhodnutí.
Jsem do hloubi duše zklamána vším pozemským. Není zde to, co hledám. Vše je jen klam a pozlátko. Ta barva na vlasy měla být světlá, karamelová. Tak proč mám teď červené vlasy?
Přestávám věřit v sílu lásky. Přestávám věřit Abrahamovi. Vedení, které dostávám, je matoucí. Vše musím třídit, napínat smysly a rozlišovat. Jinak skončím s nohou v železech.

Chtěla jsem víc. Teď chci klid a aby mě nebolela hlava.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama