Nikdy bych to neudělala, kdybych nemusela..

26. září 2017 v 19:30 | Elena |  O vztazích
Náš třetí rozchod. Další z mnoha pokusů vymanit se ze své závislosti na vztahu, se kterou už život není k žití. Dnes ráno jsem mu to řekla, když za mnou přišel do práce. Tentokrát do očí a ne zbaběle přes SMS. Řekla jsem mu, že už takhle dál nemohu, že nejsem šťastná a a chci se rozejít. Těch pár jednoduchých vět bylo nakonec to nejlepší, co jsem mohla říct. Cítím, že jsem řekla přesně to, co mělo být řečeno. Navrhoval pauzu, dopisování, občasné kafe - všechno jsem zamítla. Se slzami v očích, ale bez vzteku a obviňování. Na závěr jsem ho pohladila po tváři a on mě obejmul. Zpětně lituji, že jsem ho neobjala tak pevně, jako on mě. Měla jsem v sobě vztek, zklamání, ale hlavně nesnesitelnou bolest, která mě nutila rychle odejít. Vrátila jsem se do práce a vybrečela se Lence na rameni.



Myslela jsem, jak mě to sešrotuje, ale celý den jsem podivuhodně klidná. Občas zaslzím, ale čekala jsem to horší. Co se to děje? Nejspíš jsem ještě v šoku a celé mi to nedochází. Nebo jen popírám skutečnost a v koutku duše chovám naději, že tohle ještě není konec. Dost mi to ulehčil tím, že na mě přes léto kašlal. Viděli jsme se všehovšudy dvakrát. Mám v sobě spoustu vzteku.

Nemusela jsem to udělat. Úzkosti zmizely, jakmile jsem vytáhla své kostlivce ze skříně. Stalo se to během jednoho z mých rozhovorů s vnitřním dítětem. Snažila jsem se mluvit přímo s jeho (svou) úzkostí. Nejdřív mi řekla, že se bojí vztahu a později, že se bojí vztahu s ním. Byl to klíčový rozhovor. V tu chvíli odněkud z hloubky podvědomí vypluly všechny mé negativní pocity, které jsem potlačila. Všechen můj strach z něho, nedůvěra, vztek, pocity ublížení, pocity zneužití. Musela jsem je tam zatlačit ve chvíli, kdy mi řekl, že jeho manželství je zralé na rozpad a že se asi rozvede. Radovala jsem se, že snad přeci jen budeme spolu a vše negativní jsem vytěsnila. Ale možná, že mě vyděsila i ta možnost, že budu s někým opravdu ve vztahu.


Jakmile jsem si připustila všechny své emoce, úzkost začala ustupovat. Avšak další den se objevila znovu. Tentokrát mi sdělila, že se bojí rozchodu, že o něho nechce přijít. To je těžká věc. Bojíš se vztahu s ním a zároveň jeho ztráty. Chvíli dumám, jak ukonejšit své vnitřní dítě a jeho úzkost. Těžké...nakonec dospělá část ve mně praví: "Chápu, že o něho nechceš přijít, ale já tě prostě musím chránit. Nikdo už ti nesmí ubližovat". Sama jsem překvapena, co ze mě leze. Avšak efekt na mé vnitřní dítě to mělo značný. Uklidnilo se a úzkost se již zpět nevrátila. Cítím zvláštní sílu a oporu v sobě samé, jakou jsem doposud nepoznala. Vždyť přece není možné mít vztah a vůbec uvažovat o něm s takovým……. děvkařem.

Následující týden stresu a rozhodování mi dává zabrat. Hubnu a je mi neustále špatně od žaludku. Nad ránem se budím a nespím. Nemám jistotu, zda mu to řeknu, jestli najdu v sobě sílu... Cítím však, že musím. Lásku k němu jakoby převážila sebeláska. Musím kvůli sobě. Už žádné ubližování a manipulace, už žádné využívání. Tady jde o zdraví, o můj život! Potřetí jedu v tom stejném kolotoči, který pokaždé skončí v těch samých sračkách. Zkrátka čeho je moc, toho je příliš.

Teď je po všem a možná ještě nemám vyhráno. Abstinenční příznaky zřejmě teprve dorazí a všechna ta bolest z velké ztráty. Jak moc bych si přála, aby se stal zázrak a znovu jsme se setkali. Nepřestávám tajně doufat a snít o tom. Musel by se rozvést.. Musel by vyléčit svůj strach z blízkosti.. Musel by přestat toužit po jiných ženách.. Je taková transformace vůbec možná? A kolik měsíců a let by zabralo takové léčení?

Musím se soustředit na sebe. Musím využít toto období, abych se znovu setkala se starou bolestí ze ztráty a zahojila ji jednou provždy. Byli jsme spolu 5 let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama