S černochem v tunelu

28. srpna 2017 v 18:35 | Elena |  O psychoterapii
Jsem uprostřed další recidivy. Úzkosti se mi vrátily a jen matně tuším, co je toho příčinou. Je to opravdu jako s černochem v tunelu: Netuším, co se děje a jen dostávám po čuni. Není pravda, jak psychologické příručky tvrdí, že na vině jsou moje úzkostné myšlenky, které vše spouštějí. Že stačí jen odhalit je a začít myslet jinak. To se možná týká anticipační úzkosti, ale jádro pudla je jinde. Jsou tu kostlivci ve skříních a ty je třeba otevřít. Jsou tak hluboko uloženi někde v podvědomí, že není vůbec lehké se k nim dostat. Kostlivci jsou vytěsněné emoce a ve vnitřním světě působí zkázu. Co jsem tedy vytěsnila, které emoce se mi nehodily?



Snažit se soustředit jinam - to je jen útěk, který stojí obrovské množství energie. Navíc tentokrát necítím úzkost jako emoci, vnímám ji spíše jen fyzicky - pnutí v hlavě, kámen na hrudníku, jemný třes a slabost nohou, únava, spavost… Kdybych to už neznala, kdybych byla laik, kdybych si neudělala kompletní krevní testy, těžko bych rozpoznala, že jde o duševní nemoc. Úzkostná porucha je velmi nepostižitelná záležitost. Behaviorální techniky, kontrola dechu, relaxační metody, to jsou všechno jen pomocné hůlky. K vyléčení je třeba komunikace se sebou samým, kombinace přístupů, čas a trpělivost. Na prvním místě však stojí přijetí. Jakmile s úzkostí začnu bojovat, utíkat před ní, jsem v pasti. Otočka směrem k ní je nutná. Přijetí celé situace je nutné. Komunikace s ní jako s dítětem nesmírně pomáhá, abych neupadla do dolů směřující spirály utrpení. Snažím se vnímat ji jako spojence, který mě učí, který mění můj život.

Přemýšlím o ní a i když momentálně nedokážu pojmenovat příčinu, vystopovala jsem po těch letech, že recidivu u mě spouští dvě věci- fyzická nemoc a izolace. Otázkou je, jestli fyzická nemoc není již somatizací kostlivců. O mém strachu z nemoci vím, je to zřejmě profesionální deformace. Když člověk poslouchá hodiny přednášek o nemocech, když pak v praxi vidí všechny ty nemocné lidi a hrůzy umírání, není snad možné nevyvinout úzkost z nemoci. Izolace je další faktor, který k recidivě úzkosti přispívá. Opakovaně se mi úzkost vrací v létě, kdy jsem více sama. Uvědomuji si, jak mám ve svém životě nedostatek blízkých vztahů. Je vůbec někdo, kromě mého syna, s kým mám blízký a bezpečný vztah? Ne. Smutné a měla bych na tom zapracovat. Myslím, že na vině není jen můj strach z blízkosti, ale způsob, jakým se chovám k lidem. Možná jsem narcis, kterému záleží jen na sobě. Zkoumám vlastní chyby a v tom mi úzkost pomáhá. Je hnacím motorem, motivací něco se sebou dělat, něco už konečně dělat se svými vztahy.

Dnes jsem vzala své ustrašené vnitřní dítě na odběr krve - zaškrtla jsem na žádance vše, i nádorové markery a HIV. Tomuto testu jsem se již vyhýbala hodně dlouho. Vím, že se bojíš, mé dítě, ale jdeme. Musím být zodpovědným rodičem. Musím se o tebe starat. A také to pomůže ke zmírnění úzkosti. Každá pomoc je dobrá, když alespoň trochu uleví od té hrůzy.

Výsledky přišly odpoledne na mail. Vše v normě, HIV negativní. Ufff... malá tečka za mou zhýralou minulostí. Velkou úlevu od úzkosti však necítím. Beru deku a jdu do Grébovky ležet na trávu. To se loni osvědčilo. Co taky dělat jiného, když je mi blbě. K večeru se vracím a je mi trochu líp. Uzemnění na trávě a koukání do zeleného vždy pomůžou. Zkouším cvičit, ale vzhledem ke slabosti těla vydržím jen 20 minut. Zapínám Youtube a sleduji Teal - zrovna vydala video o recidivách. Jak to ta holka dělá, že se vždy trefí do mého aktuálního tématu.

Zítra mě čeká 8 hodin práce s lidmi. V pondělí jsem to bez Neurolu nedala, uvidím, co zítra. Už ať je září. Není zde nikdo, s kým bych mohla být. Jak se to vlastně stalo? Jak k tomu došlo, že nemám nikoho?


(Název a téma článku inspirováno stejnojmenným videem Jana Zahradníka Havelky zde a doplněno vlastní zkušeností)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama