Kanál 29-46 v přímém přenosu

6. července 2017 v 17:07 | Elena |  O human designu
Další z frustrujících nekonečných týdnů čekání...už si připadám jako naivní kráva. Všechno nasvědčuje tomu, že nejspíš JSEM naivní kráva. Proč bych jinak čekala 5 let na jednoho ženatýho chlapa, proč bych se trápila kvůli němu tak dlouho...říkají to všichni. "Už jsi ho měla dávno poslat do prdele. Jenom tě využívá". Není nikdo, naprosto nikdo, kdo by mě v tom vztahu podporoval. I Petra už o něm mluví s despektem. Moje terapeutická skupina sice nesoudí, ale taktně mlčí. Minulý týden mi moje terapeutka řekla, že mi svou nepřítomností ubližuje, snažila se ho připodobnit k mému nevlastnímu otci. Všechny ty komentáře se podobají jeden druhému. "Ty jsi se ženatým? Ty naivko. Tohle už mám za sebou, jen tě využívá. Přeju hodně štěstí, v důchodu na lavičce si o tom povíme". A k tomu ten blahosklonný výraz. Začínám skrývat před přáteli, že s ním pořád ještě jsem a jak je to vážné.




I moje vlastní hlava a emoce jsou v opozici vůči mé lásce k němu. Zažívám spoustu negativních pocitů, které mě neustále tlačí k tomu ukončit to ihned. Všechny ty knihy od slavných terapeutů mluví o tom, jak jsem závislá, jak se oddávám snům a iluzím, jak je hloupé a patologické začínat si něco se zadanými partnery. No jo, zase jedna, co si léčí otcovské trauma s nedostupnými muži. Moje hlava na mě útočí neustálými pochybnostmi o něm, o nás, o jeho vztahu ke mně. Nemám jasno, co ke mně cítí. V hlavě mám kolotoč myšlenek typu: Kašle na mě. Kde je, když mě miluje? Proč nepřijede? Je to děvkař, stejně pro něho nikdy nebudu jediná...

Takže co mě drží, proč v tom vztahu zůstávám? Je to nedostatek síly rozejít se s ním? Ne. Mám silnou vůli. Absence jiných blízkých vztahů? Možná. Naděje? Nejen naděje. Je to pocit, že moje vnitřní pravda je úplně někde jinde, mimo všechny ty žvásty. Že jsem ji dosud nenašla a že za ní jdu. Stále doufám, že dojdu k bodu, kdy bude všechno jasné. Kdy budu moci zůstat nebo se rozejít bez nejmenších pochybností, kdy to udělám z bodu jasnosti. I když je všechno na nic, pořád se vyvíjím, pořád objevuji nové a nové věci, které mi náš vztah odhaluje. Pořád léčím svou minulost díky němu. Není to mrtvý vztah. Chci znát svou vlastní pravdu. Chci jít za ní i za tu cenu, že se budu trápit ještě nevím jak dlouho. Stále ještě mám co měnit na svém chování a hlavně způsobu myšlení. Zaměřuji se stále jen negativně, že skoro nejsem schopná vidět, co mi náš vztah všechno dává. V minulých týdnech mi řekl tolik hezkých věcí, ale všechno to profukuje skrze mě, aniž bych byla schopná něco z toho zachytit a skutečně cítit. Mám stále matné tušení, že všechen ten hlad a vyprahlost nepochází od něho, ale z mé vlastní hlavy, z mé vlastní klece, kterou si sama vytvářím. Chybí mi důvěra v muže, nevěřím, že se změní. Ale proč? Protože to tvrdí knihy, že lidé (a hlavně chlapi) se prostě nezmění? Moje zkušenost je jiná. Já jsem se změnila, pořád se měním. Můj život se mění, moje podmínky se mění. Vytvořila jsem skvělé věci. Vytvořila jsem vztah, který je.... Chtěla jsem k někomu cítit přesně tohle. I on se změnil. To manželství trvá 30 let. Je už léta mrtvé, ale totálně zabetonované. Nebyla tam ani škvíra, kudy by unikl a ani to nechtěl. Teď? Po 5 letech mi poprvé vypráví o tom, jak tam trpí, jak touží po svobodě, ale neví, zda bude mít odvahu vše ukončit. Vypadá odhodlaně. Ale co já? Budu dál čekat? Další rok, dva? Nevím.

Není podobný proces přesnou podstatou kanálu 29-46? Proces neustálého objevování nového, plný emocí a zvratů. Proces vyžadující čas. A pokud ano, neměla bych dojít ve správný čas na správné místo, kde štěstěna zapracuje v můj prospěch? Neměla bych uspět i tam, kde ostatní selhali? I přes všechnu svou skepsi, co se týče human designu, něco mi brání skončit dřív, než přijde čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama