Pampeliškový smutek

20. června 2017 v 11:45 | Elena |  O psychoterapii
Zdá se mi, že ten proces snad nikdy neskončí. Nedávno jsem si říkala, jak mám trauma s tátou už vyřešené. Ale není tomu tak. Pořád se odlupují další vrstvy cibule. Chtěla jsem se na dnešek sejít s mou láskou. Mám celý den volno, tak jsem doufala, že najde skulinu. Odpověď přišla až dnes ráno a že prý nepřijde. Musí se synem pro auto a netrhne se ani dopoledne z práce. Můžeme se ale vidět za týden v úterý. ZA TÝDEN!!! Neviděli jsme se týden a půl. První rekace vztek. Mám chuť to ukončit. Opravdu nemám na to čekat 3 týdny než si udělá čas. NEMÁM NA TO!!! Jasně, je to spouštěč. Měla bych ho využít, když mám čas. Ten chlápek na výměnu plynoměru přijde až odpoledne.




Sedám na postel a znovu používám metodu emočního léčení od Teal Swan. Jinou techniku na zpracování spouštěčů neznám. Je mi hrozně. Kolik toho v mém emočním těle proboha ještě bude? Vždyť už to dělám nejméně rok a půl!

"Jak se cítíš?"

"Je mi mizerně, mám na něj hrozný vztek. Jsem tak frustrovaná z toho, jak málo se vidíme. Cítím svou frustraci až do morku kostí. Nic s ním prostě neudělám, jsem bezmocná!"

"Kdy ses tak cítila poprvé?"

Objevuje se mi scénka ze školky. Ten den mě přišel vyzvednout táta. Vidím ho u dveří do třídy, má takovou tu komunistickou květovanou tašku. Utíkám k němu, on otevírá náruč. Jsem tak šťastná, že pro mě přišel.

Nechápu, proč se mi objevuje tato šťastná scéna v souvislosti s mou současnou frustrací. Chvíli nevím, jak dál. V hlavě se mi motají myšlenky na přítele a vytrhávají mě ze soustředění. Zkusím to znovu.

"Kdy ses takhle cítila poprvé?"

Vidím jinou vzpomínku. Jdeme s tátou ze školky - já a ségra. Koupil nám nanuky. Kráčíme po chodníku a on nám povídá o tom, že se s mámou rozvedli a že od teď budeme bydlet u mámy. K němu půjdeme jen jednou za 14 dní na víkend. Říká to úplně bez emocí, jakoby mluvil o namazaném chlebu s máslem. Cítím napětí té chvíle. Já ani sestra nereagujeme. Lížeme ty nanuky. Jaká je normální reakce na takovou zprávu? Neměla bych snad plakat a křičet? Právě jsem přišla o tátu. Neříkám ale nic, lížu nanuk. Nikdo nic neříká.

Cítím uvnitř sebe dotek s hluboko uloženou emocí smutku. Pláč. Bečím jako koza, trne mi čelist. Po chvíli návaly vzteku. Jak to mohl dovolit? Jak s tím mohl souhlasit? Beru polštář a buším do něj.

Trvá to možná 20 mint. Jen pláč, vzlykání, zvedání žaludku, kašel. Chci to vyzvrátit. Poprvé cítím, jak hluboký smutek je v té vzpomínce obsažen. Je to smutek až k zalknutí. Tu vzpomínku jsem znala, dokonce jsem to vyprávěla ségře, ale vždy bez emocí. Nikdy mě nenapadlo, co všechno jsem v té chvíli potlačila. Mrzí mě, že táta neprojevil žádný smutek, že neřekl, že je mu to líto, že o nás přišel. Tak tedy jednou za 14 dní - jako s přítelem.

Přivolávám pro své vnitřní dítě na pomoc svého Anima, aby ho objímal spolu se mnou. Je to přece jen muž. Ona potřebuje muže. Cítím, že tak hluboký smutek neodplavím jen slzami, něco si to žádá. V hlavě mi nabíhá představa chmýří z pampelišek. Navrhuji vnitřnímu dítěti, že na něho nechám padat to chmýří. Je zlaté, růžové, nadýchané. Padá na dítě a skrze něho, odnáší s sebou jeho smutek. Spontánně beru mobil a na youtube pouštím píseň Karla Zicha, na kterou jsem kápla před týdnem na výletě. Hodí se přesně pro tuto chvíli.


Představa chmýří pampelišek a poslech této písně ve mně spouští obrovskou vlnu smutku. Teprve teď ho cítím plně. Je neuvěřitelné, jakou moc má hudba. Vzlykám tak mocně, že se snad roztrhnu na kusy. Tu píseň sjíždím 3x za sebou. Vlastně to zpívá můj táta. "Přiznávám... tenkrát jsem ti byl blízko, ale pak jsem to nějak zapomněl". A já mu odpouštím. Cítím, jak hluboký a krásný byl náš vztah do mých 5 let. Hlavou mi běží řada vzpomínek. Jak za mnou večer chodil a já ho držela kolem krku. A ta scénka ze školky. Jak mě nesl po schodech a říkal mi, že jsem jeho láska. Prožívám smutek nás obou z toho, že čas odnesl naši lásku s sebou, že jsme ztratili jeden druhého. Je jedno, kdo za to mohl. Cítím nádherné blízké spojení s mým tátou a přijetí toho, co se stalo. Je to náš společný smutek.

Pomalu se zklidňuji a vyťukávám do hledáčku youtube slovo Táto. Nabízí mi několik písní a pouštím ještě tyto:


Jejich melodie a texty ve mně provokují vynoření dalších vzpomínek a pocitů . Skvělý nástroj ten youtube. Dostávám se do stavu usmíření. Cítím, že to ještě není konec, ale už jsem v tom hodinu a nechci se v tom zacyklit. Zcela uklidněná nejsem. Při vzpomínce na přítele cítím rozmrzelost.

Píšu kamarádovi. "Sushi dnes?" Slíbila jsem mu, že ho pozvu na oplátku za ten výlet. Chci nějak zaplácnout svou potřebu. Odepisuje: "Dnes to nedávám".

Ok. Tak tedy žádné pokusy. Budu dnes se sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama