Čáry máry trauma

27. května 2017 v 15:40 | Elena |  O psychoterapii
Už dlouho mi můj milý neaktivoval žádné bolavé místo, žádný spouštěč se neobjevil. Až dnes. Pozvala jsem ho na víkend na oběd, ale na můj mail neodpověděl. Neviděli jsme se dva týdny. Celý den v sobě cítím sílící potřebu, tu s velkým P. Vidět ho, být s ním. Ráno na youtube sleduji Abrahama a zkouším si vizualizovat naši schůzku. Musím si ho nějak zmanifestovat, prahnu po něm. V návalu inspirace píšu SMS, jestli můj mail s pozváním dostal . Odpověď je jako břitva. Mail sice četl, ale nedostal se k odpovědi a pak zapomněl. Je už pozvaný na oběd k mámě. A že prý jsem strašně hodná. Smajlík. Pusa.

ZAPOMNĚL. Jak může zapomenout? Já bych nezapomněla nikdy!!!




To už se mi po tvářích koulí slzy jako hrachy. Mám chuť praštit mobilem o zeď. Typický spouštěč a zdá se, že silný. Zavírám kočku do obýváku a sebe do ložnice pod deku. Používám opět metodu emočního léčení od Teal Swan (https://www.youtube.com/watch?v=WKyJREWutNk) . Ani se nestíhám ptát sama sebe, jak se cítím. Jde to ven samo. Proudy slz. Vzlyky. Hlasitý pláč. Cítím se nemilovaná, opomíjená, zapomenutá, bezcenná. BEZCENNÁ. Objímám sama sebe pod dekou a snažím se přijímat všechny své emoce, které se derou ven odněkud z břicha. Jak zhluboka dýchám, po chvíli cítím jemné chvění po celém těle. Na dotaz, kdy jsem se tak cítila naposledy, se mi vybavuje několik výjevů z posledních let- vždy šlo o jeho odmítání.

"Kdy ses tak cítila poprvé?"

Můj mozek mi předkládá výjev z dávné minulosti. Tentokrát nevidím v postýlce sama sebe jako miminko, nýbrž se cítím být miminkem v postýlce. Jak říká Teal, je to známka toho, že bolest není taková, aby se vědomí oddělilo od těla. Jsem tedy miminkem v postýlce. Cítím, že scénka se odehrává krátce po mém narození. Pláču a pláču. Vidím dřevěné špricle kolem sebe. Prostěradlo je žluté s obrázky, pamatuji si ho z dětství. Ležím na boku, rodiče tu nejsou. Vím, že máma s mou bolestí nemá co dělat. Je to táta. Přišla jsem na svět plná lásky k němu. Přinesla jsem mu dárek v podobě sebe. Těšila jsem se na velkou oslavu. Odmítl mě , nechce mě, jsem pro něho bezcenná. Cítím dole v břiše nepopsatelnou samotu a opuštěnost. Pláču nejméně 30 minut a chvílemi se mi obrací žaludek, ale nezvracím. Mé dospělé já se stará o to, aby vnitřní dítě mělo dostatek pohodlí a času. Přikrývám ho, objímám, smrkám, kašlu, pouštím pod deku kyslík. Ještě není čas začít konejšit. Jen přijímám, akceptuji, chápu...

"Je mi líto, žes to musela prožít. Jsem s tebou. Je mi tě moc líto".

Tyto věty podporují pláč. Soustředit se na dech netřeba, tělo dýchá zrychleně samo. Po půl hodině se utišuji, ale náhle se mému vnitřnímu zraku vyjevuje zvláštní postava. Je to BOLEST. Chci ji vidět, jsem připravena ji vidět. Přichází blíž, stydí se. Je shrbená a sklání hlavu, cítí se odmítaná.

"Ukaž se mi, chci tě vidět."

Má modrý obličej s barevnými pruhy, vypadá to jako indiánské bojovné pomalování. Oči má zalité slzami. V jejích očích je opravdu obrovská bolest, ale i krása. Je mi jí tak strašně líto, že se okamžitě dávám do hlasitého pláče. Najednou se stávám jí. Jsem Bolest a cítím, jak moc mě ta velká lituje a miluje. Jsem dvakrát. Cítím, jak moc lituji i jak jsem litována.

"Proč jsi modrá"?

"Byla jsem dlouho ve stínu".

Její obličej začíná růžovět, usmívá se. Má mou podobu a je neuvěřitelně krásná. Je to veškerá bolest mého dětství. Bolest samoty a opuštění, bolest opomenutí a odmítnutí. Bolest nepochopení, bolest čekání.

"Jsi tak krásná. Vím, že jen když poznám tebe, mohu poznat tvůj opak. Miluji tě".

Objímám jí (sama sebe) a ležím s ní jako s milenkou. Cítíme nádhernou jednotu a štěstí, jsme jako kolečko jinu a jangu. Propojené, integrované. Zůstávám v této blaženosti několik minut. Potom se zvolna probírám. Stále ležím v postýlce a jsem miminkem. Ležím klidně. Jsem celá. Pronáším k sobě několik konejšivých vět.

"Nikdy jsi nebyla sama. Vždy jsi byla milována".

Uklidněná vstávám a odepisuji na spouštěcí SMS, ze které dýchá pocit viny.

"Aha".

To je má odpověď. Žádný vztek ani výčitka, abys mě mohl smést ze stolu a cítit se lépe. Jen aha. Zůstaň se svou vinou. To ti pomůže víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kateřina Kateřina | Web | 28. května 2017 v 14:25 | Reagovat

To je krásný :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama