Vánoce především pro (vnitřní) děti

1. ledna 2017 v 14:43 | Elena |  O psychoterapii
Pospíchám do Prahy. Vracím se z vánočního pobytu u rodičů. Cítím, jak se mi přitížilo. Musím odtud vypadnout. K ničemu zvláštnímu mezi námi nedošlo, ale vnímám jakousi tíhu a není mi dobře. Už na ulici, když zabouchnu dveře rodičovského domu, cítím svěžější vzduch. Zhluboka dýchám. V autobuse si zabírám sedadlo 36 a na vedlejší sedačku dávám šálu a čepici. Nikdo si ke mně nesedejte, chci klid a samotu. Nechte mě být.



Po návratu domů cítím neklid. Chvíli před ním nevědomě kličkuji, vybaluji věci a snažím se rozptýlit emoce hektickou činností. Pak si uvědomím, že mě volá mé vnitřní dítě. Musím za ním.
Sedám do vany a proud teplé vody si stříkám na záda. Bezděky zaujímám polohu vsedě se zkříženýma nohama a ohnutými zády. Poloha dítěte. Opět používám metodu emočního léčení od Teal Swan.

Dospělé Já: "Ahoj, přišla jsem za tebou, jak se cítíš?"

Vnitřní dítě: "Jsem unavená, vyčerpaná. Sedí na mě balvan. Pokaždé, když jsem u rodičů, všechno tam na mě padá. Cítím se od nich tak odpojená. Jako by tam ze mě unikal veškerý život, jako by mi někdo vysával duši. Je to tam hrozné. HROZNÉ!!! Být znovu zamčenou skřínkou bez emocí, bez názoru, bez duše. Mechanickým robotem, strojem, který chodí a jí, mlčí a pracuje".

Dospělé Já: "Máš právo se tak cítit. Vzpomeň si, kdy ses tak cítila úplně poprvé"?

Vnitřní dítě: "Vidím se jako desetiletou holku. Sedím zády opřená o svůj psací stůl ve svém dětském pokoji. Jsem sama. Sním o lepším životě, jiném než je zde. Každý den takhle sedím a sním. Je to můj vnitřní svět. Je tak bohatý, protože vnější život zde nemůže existovat. Zde není možné vykazovat známky života - mluvit, cítit, běhat, tvářit se tak, jak chci. Zde je možné být jen strojem, který pracuje a poslouchá.
Vidím se, jak sedím za stolem obývacího pokoje a žehlím prádlo. Mám vedle sebe plný koš. Nemluvím, jen tiše žehlím. Kolem mě chodí rodiče a říkají různé věci. Netýká se mě to. Jsem ve své ulitě, své odpojenosti, ve svém snění. Cítím se uvnitř barevná, ale dávám si pozor, aby nic z toho neuniklo ven. Žehlení je bezpečné. Když pracuji, jsem hodná, jsem v pořádku a mohu snít. Mohu na chvíli vypnout sebekontrolu, která mě vyčerpává. Nemusím zachytávat signály, jestli máma něco nepotřebuje a jakou má dnes náladu. Jsem v pořádku - žehlím.

Dospělé Já: "Chápu, jak to pro tebe bylo těžké. Je mi tě tak líto..."

Mé vnitřní dítě pláče asi 20 minut. Zůstávám s ním a jeho pocity. Přijímám je se vším všudy a zpočátku se ho nesnažím povzbudit. Musí se samo přenést do té fáze, kdy bude připraveno přijmout podporu. Když cítím, že se uklidňuje, povolávám své vnitřní bytosti. Všechny ho obklopí a utěšují ho. Jsou s ním dalších 10 minut. Cítím, jak mi vibrují prsty až po lokty. Říkám dítěti povzbuzující afirmace. "Máme tě moc rádi. Už nikdy tě neopustíme. Můžeš se úplně volně projevovat. Jsi statečná holčička, žes to všechno přežila. Ber to tak, že to jinak neumějí, ale máma i táta tě vždycky milovali. Slibuji ti, že už tě tam nikdy nenechám tak dlouho." Objímám polštář až do úplné úlevy.

Myšlenky mi utíkají pryč, mohu skončit. Cítím se výrazně lépe. Jdu si pustit nějaký film. Udělám si teplý čaj a krásný 2. svátek vánoční sama pro sebe a své dítě. Vybrala jsem film Kolonie, jeden z mnoha filmů s námětem útěku ze zajetí. Miluji filmy s touto tématikou. Také utíkám z vězení. Z toho, které jsem si odnesla s sebou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama