Černé díry v nás...

28. května 2016 v 21:06 | Elena |  O emocích
Objevila jsem v sobě černou díru. V samém středu mého života je něco, co pohlcuje spoustu energie. Nedá se popsat, jaká je a co obsahuje. Vlastností černých děr je, že nic nevychází vně, ani světlo ani informace. Jsou tak hmotné a mají tak silnou gravitaci, že ani světlo neopustí jejich povrch. Vše, co je v jejich blízkosti, je pohlceno.




Vesmír je plný sluncí a černých děr. V tomto hmotném vesmíru má všechno svůj protipól. Hvězdy zřejmě nemohou existovat bez černých děr a černé díry nemohou existovat bez sluncí. My sami jsme obrazem vesmíru, jsme mikrokosmos. Naše buňky jsou stvořené z atomů podobného uspořádání jako vesmír. Částice rotující kolem jader, planety rotující kolem sluncí. Jak nahoře, tak dole.

Moje černá díra vznikla dávno, v době po mém narození. Je zdrojem bolesti a prázdnoty. Je zdrojem slz, které převedené do slov říkají: Nemají mě rádi. Asi od 12 let jsem ji cítila, ale neuvědomovala jsem si, jak moc ovlivňuje mé chování. Všechno, naprosto všechno v mém životě bylo zaměřené na její naplnění. Když jsem šla po ulici, hledala jsem v očích všech mužů pohlazení, potvrzení. Jejich zájem a pozornost, hezká slova, sex, to byla potrava pro mou černou díru. Po mnoha letech jsem zjistila, že moje černá díra se neplní. Jen zvětšuje svou hmotnost, svou sílu, začíná pohlcovat mou energii, mé zdraví, mou radost. Čím více potravy jí předkládám, tím je hmotnější, tím větší má gravitaci, tím více si žádá.

Čím je větší, tím víc vnímám v okolí její odraz. Jen více odmítání, nezájmu....A největším zrcadlem je ON. Celou svou bytostí mi říká : nemám tě rád. Začínám chápat, že černou díru nejde ničím zaplácnout. Je neukojitelná. Celou mě pohlcuje...... a nakonec do ní padám.

Je květen 2016. Pár dnů se cítím na dně, v černé díře své touhy, kde není nic. Nic přitahuje zase jen nic. To ON mi ukázal , co nemám. "Nemáš a proto ti nedávám". Chvíli se zmítám v odmítání této situace, této díry, o kterou jsem nežádala, ale nakonec mi nezbývá než ji přijmout.

Přijmout, že žádný muž nenaplní černou díru, která zbyla po mém tátovi. I kdybych měla tisíce mužů, každý z nich mi denně vyznával lásku a říkal mi, jak jsem krásná, nikdy nebudu mít dost. Možná, že nikdy neuslyším ano od muže, kterého miluji.

S ještě větší vervou krmím své vnitřní dítě, ale to na mě hledí a jeho hladové oči říkají: "Vidím , co pro mě děláš. Mně to ale vůbec nestačí!!! Mám jen větší hlad. "

Jednoho dne se náhodou obejmu a pohladím si ruku. V tom cítím něco zvláštního, úlevného a jak to zkouším znovu, zjišťuji, že toto je jazyk lásky, kterému moje vnitřní dítě rozumí. Vzpomínám si na hypotézu o pěti jazycích lásky. Doteky, pozornost, hezká slova, udělat něco pro druhého, dárky. U mně je to určitě dotek a hezká slova. Škrtám tedy dárky a činnosti ze seznamu. Karta se obrací.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama