Hra s vnitřním dítětem

15. března 2016 v 13:59 | Elena |  O psychoterapii
Jaká prázdnota se usídlí v člověku, když se přestane zabývat druhými lidmi, když se přestane rozptylovat prací, nakupováním, uklízením, vším venku... Je tak těžké prostě jen být sama se sebou. Naučit se, že já sama mohu být zdrojem.





Když jsem v práci, když se zabývám všemi těmi věcmi, je to ještě dobré. Když ale zůstávám sama doma, když si nenařídím nějakou činnost, zmocňuje se mě neklid. Neklid a prázdnota. Jsem tak prázdná, jakoby mnou profukoval vítr. Něco mě nutí, abych si sedla a napsala mu aspoň mail, abych se znovu začala něčím zabývat, jen nebýt sama se sebou, jen nemuset se zabývat sebou, svou prázdnotou, svou úzkostí.

Našla jsem úlevu v jedné věci. Dovolit si být prázdná. Dovolit si cítit úzkost. Vědomě projít obdobím prázdnoty, poté co jsem přestala být ženou, která miluje příliš.

Učím se brát si od něho zásadně jen to, co má. Zdá se to samozřejmé, ale celé tři roky jsem se snažila získat od něho to, co nemá.

Vím, že by mi pomohlo navázat další blízké vztahy, ale vůbec mi to nejde. Nemám chuť seznamovat se přes internet a v mém okolí je jen málo blízkých lidí. Vím, že mám tendence stavět kolem sebe zeď. Zeď, která je tak bezpečná, ale jsem za ní úplně sama. Vzpomínám, že v dětství jen samota mého pokoje byla bezpečná.

Hodně se věnuji svému vnitřnímu dítěti. S tou holčičkou jsem se zkamarádila. Mám v sobě více vnitřních dětí. V mých představách vypadají jako na fotkách, které mám doma. Holčička miminko, holčička batole, holčička předškolák, holčička školačka a dospívající slečna. Chlapy probírám většinou s ní, je smyslná a spiklenecká.

Batole je moje nejsmutnější vnitřní dítě. Ještě jsem ji neviděla se usmát. Bývá zakřiknutá a zaražená. Chodí ke mně váhavým krokem a opatrně. Je hodně citlivá.

Školačka a předškolačka jsou usměvavé a veselejší než ostatní moje holky. Miminko je většinou klidné, jen si tak kope nožkama. Někdy ho dávám chovat slečně. Mám je všechny ráda.

Často jsou úzkostné a osamělé a ne vždy je dokážu ukonejšit a nabídnout nějakou praktickou pomoc. Pak se snažím jen být s nimi. Když cítím úzkost nebo neklid, nechám všeho a schoulím se do klubíčka, zavolám si je k sobě a mluvíme spolu. Často jen poslouchám, co říkají a jak se cítí. Většinou se dobereme k problému i řešení. Někdy si obejmu kolena nebo polštář a představuju si, že objímám je. Někdy spolu brečíme. Je to úlevné, je mi pak dobře. Občas pro ně udělám něco příjemného nebo jim koupím něco, co milují - lentilky třeba. Moje vnitřní holčičky jsou skvělé.

V pátek chodím na hodiny zpěvu. Když zpívám, bývám pod silnou palbou vnitřního kritika. Tehdy musím své vnitřní dítě hodně uklidňovat a povzbuzovat. Zpívám a v duchu mu říkám: "Můžeš to zvorat. Můžeš to zazpívat falešně. Můžeš zpívat úplně nemožně, stejně tě mám ráda. Ne, nepřestaneme sem chodit, protože vím, že zpívat chceš."

Dělám mu dospělou a moudrou oporu, dělám mu rodiče, jaké jsem vždycky chtěla. Přesto mám pocit, že jako žena nedokážu poskytnout svým vnitřním dětem mužskou lásku, po které nejvíce prahnou. A jde to vůbec?

Ke svým vlastním rodičům stále nenacházím cestu. S mamkou se to hodně zlepšilo, ale táta je za tou svou zdí, je nemožné s ním normálně mluvit. Už jsem to vzdala a nemám ani potřebu se k němu přiblížit. Mám pocit, že jsme každý z jiného karasu, nikdy si nemůžeme být blízcí.

V červnu se mi změní rok Věže na rok Hvězdy. Nepoužívám tarot moc často, ale toto pozitivní poselství se mi teď hodí. Všechno hezké a hravé se pro mé vnitřní dítě hodí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama