Ženatý muž a Ikarova křídla

6. října 2015 v 17:45 | Elena |  O vztazích
Vztahy se zadanými partnery mají potenciál být nebývale krásné. Možná je to dáno tím, že stín takových vztahů je velký a temný. Někde proto musí být i velké světlo. Jak říká Jung : "Strom, který roste až do nebe, musí mít kořeny až v pekle...."



Byly to moje nejkrásnější vztahy, intenzivní a vzrušující. Jejich destruktivní potenciál se ztrácel ve společné extázi a sladkých iluzích. Kouzlo zakázaného ovoce zde působilo rovněž a dělalo milostný trojúhelník ještě více vzrušujícím. Malá frekvence schůzek způsobovala, že jsme si byli vzácní a vždy jsme se na sebe těšili. Užívali jsme si spoustu příjemností, běžné starosti nás míjely. Zamilovanost nám vydržela dlouho. Intenzita vztahu působila jako silný motor, jako vítr v plachtách, který nás poháněl vpřed. Jako všechny vztahy i tyto byly zdrojem vzájemného zrcadlení, zkušeností a moudrosti.

A navíc pár praktických výhod:

Přiveze, odveze, zaplatí...
Vidí tě jenom krásnou...
Své stinné stránky si schovává pro jiné...
Jsi single a užíváš všech výhod svobodného stavu...
Nepřiblíží se víc, než sneseš..


Život mě však poučil, že je nezbytně nutné dát si pozor, když je něčeho příliš. Pokud s ním zažívám všechno to intenzivní, vzrušující a nadpozemsky krásné, pak se podobám Ikarovi, který přes varování svého otce vyletěl s voskovými křídly příliš blízko ke Slunci. A protože žijeme ve světě duality, musí po tomto extatickém zážitku následovat pád do hlubin. Jako po dni následuje noc a po nádechu musí přijít výdech. Takže když létám příliš vysoko a nikdy nezaletím níže, aby vosk na mých křídlech stačil znovu ztuhnout, rozbiju si hubu..

"Takové smršti lásky hrozí ztroskotání. V největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v polibku tak ničivém..."
(Twilight sága)

Příliš se mi nelíbí představa, že bych se kvůli zákonu duality a rovnováhy vyhýbala krásným a intenzivním prožitkům a žila v šedi průměrnosti - létat ani moc vysoko ani moc nízko, moc si nevyskakovat. Co když chci žít vášnivý a intenzivní život?Ještě nejsem tak daleko, abych si vážila míru a klidu, potřebuji intenzitu a dramata, abych měla pocit, že vůbec žiju!!!

Ano, asi je to patologické. Ale dá se to přežít? Co třeba možnost zaletět si vysoko, ale ponechat si současně negativní aspekty vztahu ve vědomí? Nepotlačovat negativní stránky vztahu, ale uvědomovat si je, mluvit o nich, prožívat je a dát tak stínu ve svých vztazích určitý prostor? Pak na sebe možná nebude upozorňovat tak rušivým způsobem. Co se stane, když budu jen nadechovat, nadechovat a nikdy si nedovolím vydechnout? Plíce mi prasknou a budu donucena zbavit se vzduchu, ovšem destruktivním způsobem, který mě zničí.

Je příjemné zabývat se jen tím růžovým, ale je to nebezpečné. Lépe je připustit si, že je to někdy na hovno. Dovolit si jít až na emocionální dno. Je úlevné se vybrečet nebo to ze sebe vymlátit. Zdá se mi to jako vhodná prevence pádů z velké výšky.

Mnoho štěstí při vysokém letu přeje Elena:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 H. H. | 5. července 2016 v 15:28 | Reagovat

Dobrý večer milá Eleno,
"Náhodou" jsem dnes objevil Váš Terapeutický blog a přečetl několik Vašich příspěvků, které mi svým obsahem připomněly osudy, kterým jsem mohl býti svědkem, posluchačem, případně i aktérem. Ty "démoni" neopětované lásky, oploštělých emocí, nenaplněných a většinou ani nevyřčených tužeb, které se proměňuji do stínů, které vás pronásledují a vlastně i svazují do dospělosti, mnohdy po celý život, čímž se život odehrává jen mezi zemí a nebem, mezi pády a vzlety. V tomto jste všechny stejné - nejen zranitelné a křehké, ale také jako kamikadze, kteří ví, že se zřítí, ale přesto (nebo právě proto) otevřete svou kabinu, abyste cítili onen proudící vítr, neboť díky němu se dostaví pocit, že žijete... Možná cítíte mix strachu i eufórie. Ano. Extrém. Nahoru nebo dolů. Ale ne vodorově a klidně. I když ve skrytu duše po onom plynulém, příjemném a trvale "vodorovném letu" strašně moc toužíte, ale ty dávné noci, emoce a stíny za krkem, nakonec za ten knipl  za vás stejně zatáhnou, což způsobí střemhlavý pád, který se snažíte urputně vybrat, takže letíte po EKG křivce, kdy dochází k fibrilaci komor, která ohrožuje nejen život, ale i duši. Tím vlastně i Vy končíte příspěvek "Záda mého táty". V tomto jste si mnohé podobné. ALE Vy se k těmto složitým, citlivým a velmi osobním otázkám stavíte s nevídanou otevřeností a upřímností, která mne tedy hodně zaujala.

V příspěvku "Ženatý muž aneb schizofrenie milenek"  píšete: "Budeš závidět jeho manželce všechny společné víkendy a dovolené, o kterých se tobě může leda zdát. Je možné, že do vašeho vztahu bude investovat minimum citů, času a peněz. Jen tolik, abys mu neutekla." Při čtení těchto Vašich řádků jsem si vybavil malinkou básnickou sbírku Ireny Gálové - Milenky. Není to žádná geniální záležitost jako třeba poezie Holonova, Seifertova, Hejdova a jiných velkých básníků, dokonce mi v jejích verších překáží snaha o rým za každou cenu, ale zaujme jistě nejen tématem, ale často trefným popisem, nadhledem, ironií a vtipem. Každá jednotlivá báseň je věnována jednomu "druhu" milenky: Doktorova milenka, Kastelánova milenka, Učitelova milenka, Ovocnářova milenka, atp.  Vaše slova a pocity jsem našel v této básni:

Milenka kdekoho
Moc se mi, miláčku, po tobě stýská.
Nechci však tancovat, jak mi kdo píská.
Říkám si: Tak už dost!
Mám přece svou hrdost!
Dny s tebou, noci bez tebe,
prázdné jak bezhvězdné nebe.
Dovolená, to samé.
A co s tím naděláme?
Jen samé trápení,
nic už se nezmění,
byl jsi u mě zkrátka host.
Proto teď říkám: Tak dost!
Ty přece dobře víš, můj milý,
že most, po kterém jsme chodili,
byl vratký a krátký.
Nikam a zpátky.
PO až PÁ se mnou, víkendy doma,
tam je tvoje bezpečnostní zóna.
Vždyť já ani neznám značku
tvého zubního kartáčku!

Hrobníkova milenka
Naděje umírá poslední.
Ale až zemře,
kdo ji pohřbí?

Ve Vašem dalším textu "Nic není nutné" píše Terapeut:
"Není to nutné. Není nutné prožívat lásku. Není nutné prožívat štěstí. Není nutné prožívat vděčnost. Vlastně není nutné vůbec žít."
S tímto nesouhasím!

Není nutné prožívat lásku?
Vždyť láska je atomem, motorem, příčinou a důsledkem života i smrti, láska ve všech podobách je motivem pro hudbu, básně, obrazy, sochy, kroky, smích, slzy, prostě je smyslem všeho dění od Stvoření!

Není nutné prožívat štěstí?
Štestí patří k vyšším lidský potřebám a při jeho absenci se z člověka stane frustrovaný jedinec, který svou zakysaností ohrožuje své okolí.

Není nutné prožívat vděčnost?
Umění vděčnosti je jeden z kroků k pokoře a pokora není slabost, pokora je krok k míru duše.

Vlastně není nutné žít?
Neumím na toto odpovědět vlastními slovy a tak si vypůjčím citát od filozofa Sørena Kierkegaarda: "Život se musí žít vpřed, ale pochopen může být jen zpětně."

Ve svých textech / úvahách se opakovaně věnujete lásce.
Co je to podle Vás láska?
Ve svém věku jste jistě poznala x podob a chutí lásky.
Zřejmě i pachutí.
Nebo jinak - po jaké lásce vlastně toužíte? Jakou lásku potřebujete?
A když už je na dosah, tak neucuknete?

Co je láska? Co je všechno láska? Co je životní láska? Co je láska, o které se zpívá v Písni písní?
Fascinace? Úžas? Záhada? Touha? Bušení srdce? Nespavost? Nejdelší noc před dalším setkáním?
Růžové brýle? Nekritický pohled na protějšek? Popírání tušeného? Fanatismus? Zběsilost? Žárlivost - ten plod nevíry?
Milování, kdy se čas zastaví, žena se kousá do rtů milence a vyvrcholením není "zemětřesení", ale slzy štěstí i bolesti zároveň?
Nebo spíše páření, které se podobá pohanskému rituálu?
Je to předčítání poezie na břehu Vltavy?
Nebo souznění, kdy není třeba naopak vůbec mluvit?
Je to...
Ano, to všechno je láska!
Ale nechybí v tom výčtu ta nejdůležitější "definice"?
Že láska je oběť!
Zní to jako fráze a kecy - ano, vím.
Ale nemusí to tak být.
Dnes jsou lidé naučení především konzumovat.
Pořizovat si věci na jedno použití.
Na rok, na dva, maximálně na deset.
Pak musí inovovat, aktualizovat.
Mobilní telefony.
Výpočetní techniku.
Auta.
Mixéry.
Nyní už i vztahy.
Ženu.
Muže.
Rodinu.
Lásku.
Generace našich babiček byla zvyklá věci opravovat a používat po celý svůj život.
A dnes?
Telefon již má rok zastaralý procesor, tudíž jej vyhodím a pořídím si nový.
Partner / partnerka mě už nebaví a tak si pořídím nového / novou a zase bude (na chvilku) vše jak má být.
A pak?
Spirála?
Lidé o partnera nebojují.
Lidé se pro partnera neobětují.
Oběť a obětování se je považováno za přežitek, dokonce i za slabost.
Ale opak je pravdou!
Proč se tak děje?
Z pohodlnosti?
Ze zbabělosti?
Z chybění vzorů?
Díky opakovaní chyb našich vzorů?
Nevím. Nevíme. Pochopíme snad až zpětně?

Člověk může poznat a pochopit však i dřív - v situaci, kdy vše výše uvedené jsou jen kecy.
Dnes každý debatuje, analyzuje, zkoumá, rokuje, píše, vydává varování a doporučení,
ale vše je k ničemu, když chybí skutky.
Správná rozhodnutí a skutky!
Skutky, které jsou svědectvím o-p-r-a-v-d-o-v-é  lásky!
Opravdová láska = úcta a oběť.
Ale takové poznání vždy bolí.
Je to trnitá cesta.
Křížová cesta.
Ztráta.
Prázdnota.
Poznání.
A ztišení.
Prostě život...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama