Záda mého táty...

10. října 2015 v 18:31 | Elena |  O psychoterapii
"Můj táta chtěl syna a vím, že jsem pro něho byla zklamáním. Prý na mě první rok mého života vůbec nemluvil. Nicméně si ho pamatuji jako skvělého tátu. Vzpomínám si, jak mě večer ukládal do postýlky a chvíli se mnou zůstával. Já ho držela kolem krku a nechtěla ho pustit. Když mě vyzvedával ve školce, vždy jsem utíkala do jeho náruče. Můj první chlap..."



"Pak se ale něco změnilo. Rodiče se rozvedli a od táty jsme se odstěhovali. Už za mnou večer nechodil a když si pro mě na víkend přišel, bylo to jen na chvíli. Po neděli mě vrátil k mámě a já se dívala na jeho vzdalující se záda. Párkrát se otočil a zamával. Máma neslyšela ráda, že se mi stýská a tak jsem byla se svým smutkem sama. Postupně jsme se odcizili a když na něho vzpomínám, vybavím si ho otočeného ke kuchyňské desce, jak připravuje něco k jídlu. Ve svých vzpomínkám často vidím jen jeho záda. Hrál si se mnou a bral mě na různé výlety, ale od rozvodu byl emocionálně nedostupný.

A tak jsem se stala ženou, která dělá špatné volby. Vybírám si muže citově chladné a nedostupné, muže, kteří mě opouštějí a nikdy se mnou nezůstávají. Můj důvěrně známý vzorec lásky, ve kterém se cítím jako doma. Jakmile potkám nějakého muže, nevědomě mapuji jeho chování. Je-li chladný, dívá-li se jinam, obrací-li se ke mně zády, přitahuje mě jako magnet. Snadno se do takového zamiluji. Nejlepší je, když je ženatý nebo bydlí daleko. Za této situace jsou jeho odchody zaručené a máme to tu zase. Přijde, chvíli se mnou pobude a odchází. Dívám se z okna na jeho vzdalující se záda... někdy se otočí a zámává.

A co když potkám zdravého muže, který je vřelý, dostupný a zajímá se o mě? Fajn, je moc milý, ale.... trochu nuda, ne? Vůbec mě nepřitahuje...

Už asi pět let řeším otázku, jak ven z tohoto začarovaného kruhu. Psychologicky to mám zmapované, ale evidentně to nestačí. Nedostupní muží na mě dál působí jako magnet, znovu a znovu padám do spirály vášně a utrpení."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Problémem je, že takto poškozené ženy ve zdravých vztazích neumějí žít. Neumějí si užít pohodu a klid, prostou přítomnost partnera, potřebují se trápit, neustále prožívat známé drama z dětství. Snad doufají, že tentokrát už to vyjde, vyléčí muže svou láskou a naučí ho, aby byl vřelý a milující, aby se změnil a stal se tak partnerem (otcem), jakého jako děti chtěly mít. To se však nestane. A pokud se partner náhodou změní a chová se lépe, přestává je přitahovat. Bližší intimitu tyto ženy nepoznaly a proto je děsí. Osobní vztah snášejí jen na určitou vzdálenost a s mužem, který je nedosažitelný. Jiného vztahu nejsou schopné, a tak stále znova upadají do stejných vzorců, jaké zažívaly ve svých nefunkčních rodinách a vybírají si nebezpečné muže. Citově nedostupné, promiskuitní, závislé, alkoholiky, násilníky...Vše se odehrává na nevědomé úrovni, takže po mnoho let svého života vůbec netuší, jakou hru hrají.

Zdá se, že vztah dvou lidí, kteří na sebe vzájemně reagují zdravě, není nikdy tak strhující jako přitažlivost mezi ženou a mužem, kteří spolu mohou tančit svůj destruktivní tanec. Hodný muž zkrátka nenabízí to drama, které tolik táhne, ty extáze a pády. Potřeba znovu si zažívat vztahové modely, ve kterých jsme vyrůstaly, znovu bojovat o lásku mužů, kteří nám ji neumějí dát, je hodně silná.

A chceme to vůbec změnit? Zpočátku většinou ne, protože vztah je intenzivní, vzrušující a iluze o tom, jaké by to mohlo být, je velmi sladká. Nevzdáme se těchto vztahů, dokud nepadneme na samé dno, dokud není v sázce naše zdraví nebo dokonce život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama