Zasvěcení šokem aneb osobní zkušenost s transitem Uranu

21. srpna 2015 v 19:55 | Elena |  O human designu
Transity už sleduji nějaký pátek a vím ze zkušenosti, že transity pomalých planet bývají docela výživné. Teď tedy Uran.
V březnu 2015 vstoupí do brány 51 (brána šoku) a propojením s mou branou 25 (brána nevinnosti) vytvoří kanál zasvěcení šokem...




Matně si vzpomínám, jaké to bylo minulý rok, když tam Uran vstoupil poprvé, jen na pár týdnů. Vybavuji si, jak manželka mého milence přišla do mé ordinace s akutní alergickou reakcí a já jí zachraňovala život. To byla jen první ochutnávka Uranovských šoků.

Říká se, že Uran tě o ten level výš prostě vykope .. ale na konci je to prý skvělé. Mám přece svou strategii, nemůže se nic podstatného dít, to zvládnu s přehledem:-)

V březnu jsem procházela dalším semestrem profesionálního výcviku v Human designu. Právě jsme probírali vztahové mapy. Začalo to chřipkou. Pak jsem si všimla, že jsem nějaká nervózní. Stále častěji jsem brečela a nevěděla proč. V půlce března nad ránem jsem se probudila. Bylo mi zle, třásla jsem se, špatně se mi dýchalo, bolest na prsou. Na infarkt jsem ještě mladá, co to je? Asi panická ataka. Jako správná doktorka medicíny jsem slupla Neurol. Pro jistotu si zajdu na Vinohrady do špitálu... Interní vyšetření, ekg, CT plic, vše v normě. Uklidněná se vracím domů.

Další den cítím v sobě obrovské napětí. Vzlyky ze mě vycházejí samovolně, nejde to zadržet ani na ulici. Spěchám domů. Vlezu do postele, polštář na hlavu, brečím a řvu. Trochu se mi ulevilo, jdu na workshop, ale beru si Neurol a Codein.

Další dny mi není lépe, záchvaty paniky jsou častější. Píšu si recept a vyzvedávám si v lékárně krabičku silnějšího Neurolu. V sobotu ráno je mi blbě. Nezvládám se postarat o syna, ztěžka dýchám a neustále kašlu. Volám bývalému a probírám s ním situaci, což mi na chvilku pomáhá. Jedeme do Baumaxu. Syn vnímá můj stav a kompenzuje ho přehnanou veselostí. Ve frontě se mi udělá opět špatně, mám pocit, že omdlím. Náhle mám emocionální jasno. Toto už sama nezvládnu. Musím požádat o pomoc. V hlavě mi hučí stále dokola slovo Riaps, Riaps... Riaps je centrum krizové intervence v Praze na Žižkově.

Prosím tedy svého expartnera, aby mě hodil do Riapsu. Znám to místo, občas jsem tam posílala své pacienty. Nemůžeme zaparkovat a já už sotva dýchám. Z posledních sil dobíhám ke dveřím a zvoním. Sestřička otevírá a když vidí, v jakém jsem stavu, přijímá mě k hospitalizaci. Svěřuji syna do péče jeho otce a s úlevou za sebou zavírám dveře. Pryč od všeho, klid.. jenom klid...

Riaps mi připadá jako oáza bezpečí a klidu, jsem ráda, že jsem zde. V čekárně se na mě zadívá jakýsi muž a pronese: "Hlavně přežít." Netuším, jak často si v dalších dnech budu jeho slova opakovat. Ve společné místnosti posedávají další klienti, kteří se také ocitli v různých životních krizích. Jedna sebevražedkyně, jedna těhotná, co své dítě nechce, jeden alkoholik a muž, kterého opustila přítelkyně. Následující týden je mi hrozně zle.. nespím, nejím, hubnu.. panika střídá paniku, třesu se a připadám si jako na špagátu. Za pár dní je ze mě troska, mé tělo a emoce jsou neovladatelné, jen myšlení dosud drží pohromadě. Přesto cítím, že jsem zde správně. Ráno se dovleču na skupinovou terapii. Máme si stoupnout a zavřít oči. Dát paži do takové výšky, jak se právě cítíme a okomentovat to. Cítím se hrozně a dávám paži až dolů. Slyším sama sebe, jak říkám: "Jsem na dně". Otevřu oči a s úlevou zjišťuji, že jedna pacientka dala ruku až na zem. Doprovází to slovy: "Jsem v hajzlu". Nejsem na tom tedy nejhůř ze všech. Díky Bohu.

Celý týden je intenzivní a šokující. Procházím skupinovými a individuálními terapiemi. Každou chvíli sedím na WC, brečím a modlím se. Cítím se jako bez rukou, nemohu se ničeho zachytit. V břiše a hrudníku mám jakési ohnivé kolo, které mě trhá zevnitř na kousky. Na hrudníku mám těžký balvan a trápí mě neustávající suchý kašel. Pocit, jako bych měla proskočit ohnivým kolem, úzkosti, úzkosti.... Mám vztek na Urana, je tak krutý....

Můj psychiatr je skvělý, učí mě zvládat paniku a necpe do mě léky. Připadá mi jako anděl. Cítím, jak podléhám přenosu a zamilovávám se. Na ruce má snubní prstýnek. Naštěstí za týden odchází na dovolenou.

Po 3 dnech už zvládám panické ataky svépomocí. Hurá, mám aspoň nějaký nástroj, už nejsem bezmocná. Dívám se do zrcadla a cítím, jak je moje ego orašplované. Nezvládám se osprchovat, takže mám mastné vlasy, jsem nenalíčená a hrozně vyhublá. Padají mi moje krásné řasy. Toto tedy ze mě zbylo....

Neustále pláču. Jako jediná ze skupiny nejsem na antidepresivech. Je mi po nich blbě a tak je odmítám. Jsem tu jediná, kdo pořád brečí. S podivem zjišťuji, že se mnou lidé mluví dál, i když nejsem první a nejlepší. Jsem ošklivá, hubená a nedokonalá. Je to zvláštní pocit, jaký jsem nezažila snad 30 let...nemuset být dokonalá, moci se zhroutit. Začínám si pozici trosky užívat. Dávám si však závazek zůstat bez léků - jako jediná a nejlepší ze všech! (51) V noci mám velkou krizi. Jednotlivé paniky sice zvládám, jenže se zřetězují jedna za druhou a nemůžu vůbec spát. Kolem třetí hodiny ráno jsem zcela vyčerpaná, ale stále vzdoruji lékům. Cítím jak mě Uran tlačí ke zdi. Jakoby říkal: "Přestaň už si hrát na hvězdu a vem si Neurol." Né, né, chci být první a nejlepší, jediná bez léků! Ve chvíli, kdy už to vzdávám a chci si dojít pro Neurol, vchází do pokoje další anděl v podobě zdravotní sestry. Zadívá se na mě a praví: "Proč se trápíte tak dlouho?" Její slova mě zasáhnou jako blesk. Ano, proč se do prdele trápím tak dlouho? Kvůli komu, kvůli čemu? Beru si od ní Neurol a okamžitě usínám. Druhý den zjišťuji, že se stalo hovno, když jsem si ten jeden Neurol vzala.

Nemám už co na sebe a chodím zabalená do červené deky. Můj psychiatr říká, že mám v sobě spoustu potlačeného vzteku. Vím, že má pravdu. Učí mě kopat, křičet, dostat to ze sebe. Celý týden probíráme moje dětství a vztah s otcem. Cítím se lépe. Začíná mi docházet, že se do práce už nevrátím. Možná budu muset ukončit i svůj vztah.

Každý den v Riapsu je strašný a zároveň úžasný. Můj přítel mi píše.. ptá se, jak se mi daří. Odpovídám, že mám pocit, jako bych dostala ELEKTROŠOK..

Po týdnu mě pouštějí domů a další týden chodím na stacionář. Dávám výpověď v práci. Jsou ze mě vyřízení, pracovala jsem tam pouhé tři měsíce, měla jsem skvělý plat, byli se mnou tak spokojeni... Cítím, že už se nemohu vrátit ke stejné práci. 19 let dělám medicínu, mám dvě atestace, ale potřebuji skončit. Je jasné, že mě to neuspokojuje a že mám dělat něco jiného.

Fyzicky jsem stále hodně slabá a nezvládám si uvařit ani se starat o syna. Volám na pomoc mámu, syna posílám k dědovi. Zjišťuji, že celá rodina je kvůli mně v šoku a v rozkladu. Jak to, že jsem si dovolila nebýt dokonalá? Můj bývalý jim namluvil, že jsem členkou nějaké sekty. Je mi to jedno...

Není jasné, jestli mám jasno, ale pod tlakem okolností a strachu o své zdraví se rozhoduji rozejít s přítelem. Přes slzy a vzlyky píšu rozchodový mail. Jde ze mě spousta vzteku a upaluju ho na hranici. Musím to ze sebe dostat.

Odkládám Human design do šuplíku. Jsem zklamaná a přímo se topím v desiluzi. Vstoupila jsem do toho vztahu na základě emocionálního jasna, byla jsem v něm naplno... Tak jak to, že jsem neuspěla a ani nic podstatného neobjevila? (29-46) Buď Human design vůbec nefunguje anebo... nebo ten vztah ještě neskončil.

Další dva měsíce trpím. Čas pomalu obrací mé dny odnikud nikam. Mám depresi. Strašně mi chybí. Nemám energii ani motivaci cokoliv dělat. Abych nějak využila čas, pracuji s Nejvyšším principem a s vnitřním dítětem. Všichni odjeli někam na dovolenou, jsem v naprosté izolaci. Venku nosím černé brýle a nejraději bych si vzala muslimský závoj. Začínám chápat, že jsem ve svém vztahu neměla dostatečně pevné hranice. A navíc každodenní potlačování vzteku a negativních emocí v práci udělalo taky své... Iluze ze mě opadávají jako omítka ze zdi. Moje máma přemalovala zeď v mém bytě z růžové na béžovou. Nedivím se tomu. Už nejsem naivní, jsem zasvěcená žena. Čtu si příběh O bezruké panně z knihy Ženy, které běhaly s vlky. Tam to všechno je. Bezrukou fázi zasvěcení mám už doufám za sebou.

V tom přichází další šok. Jistý člověk z mé rodiny srazil mého syna ve vzteku pěstí. Syn mi to řekl ráno u snídaně. Dávám ho do školy a znovu se hroutím, cítím se naprosto bezmocná vůči jeho chronické agresivitě. Vím, že jeden z měsíčních uzlů vstoupil do brány 25, takže zasvěcení šokem teď prodělávají všichni, i můj syn byl otřesen. Pak se vzchopím a vytáčím číslo. Ať si ty šoky taky užije. Řvu na něho do telefonu, vymezuju hranice. Vyhrožuje, ale já vnímám, že se ho bojím mnohem méně než dřív. Prošla jsem si v Riapsu peklem, tohle mě nerozhodí. Jsem neústupná, oznamuji mu, že jdu na sociálku a dětské krizové centrum. Nakonec se mi rozbrečí do telefonu. Dávám mu poslední šanci. Cítím se posílena.

Mám svátek. Přítel mi smskuje, jak je mu po mně smutno... Jsou to už dva měsíce, přece se k sobě nevrátíme? Topím se v emocích, čekám na emocionální jasno. Je mi jasné, že ho miluji, jenže vidím teď náš vztah mnohem pravdivěji. Moje vnitřní dítě už není tak hladové, zvládla bych to bez něho, ale... vážně nevím, co mám dělat.

Po pár dnech přichází další emocionální jasno i s fyzickou úlevou. Moje vnitřní autorita konečně promluvila. Říká: "Cizoložství není, když spíš s někým, na koho nemáš papíry. Cizoložství je, když spíš s někým, kdo je ti cizí. Uvědomuješ si, že jsi na sebe přesně tak tvrdá jako byla máma? Vzpomínáš si, že tě k tátovi nepouštěla, když ti něco bylo? To samé teď děláš sama sobě. V době, kdy potřebuješ nejvíc podpory, se od něho odřízneš. Hlavně, že jsi morální, ale jak se chováš k sobě?"

Jak šokující....!! Opravdu se k němu mám vrátit? Moje vnitřní dítě jásá. Ano, to je moje pravda. Zažívám obrovskou úlevu a štěstí. Cítím se osvobozena od dogmat a pravidel, která nejsou moje a nikdy nebyla.

Po chvíli hlava znovu pochybuje. Budu mít odvahu znovu jít do tohoto nebezpečného vztahu? Ale co se naučím, když se budu nebezpečí jen vyhýbat.. Je to pravda nebo jen další iluze? Rozhoduji se věřit vnitřní autoritě. Ano hlavo, je možné, že lžu sama sobě.

Odpovídám mu na zprávu, následuje rozpačitá a sladká schůzka. Zjišťuji, že o náš vztah stále stojí, přestože jsem se s ním už dvakrát rozešla a ještě mu dala co proto. A proč vlastně? Protože neuspokojil potřeby mého hladového vnitřního dítěte. Ale proč by měl?

Následující dny je mi mnohem lépe, jsem jako znovuzrozená. Muselo to tak být. Bez té fáze porozchodového utrpení, které k ničemu nevedlo, bych nikdy nepochopila, jak se sama k sobě chovám a tím si dělám ze života peklo. Mé duševní zdraví neničí můj vztah, ale můj vnitřní rodič - kritik, který moje vnitřní dítě neustále peskuje a přitom mu nedovoluje pípnout. A když má chránit jeho hranice, tak je nechrání. Jak bych to všechno mohla pochopit, aniž bych si prošla tímto vztahem?

Zbývá rozhodnout, co s prací? Jak se uživím, co mám dělat? Baví mě psychoterapie, baví mě psát, baví mě Human design....po pár dnech přichází insiprace. Přihlašuji se do psychoterapeutického výcviku a jdu na vstupní pohovor. Nedávám si moc šancí, vzhledem ke svému pobytu v krizovém centru. Lektor však říká, že moje zkušenost je v terapeutické práci výhodou. Přece už vím, jaké to je - mít úzkosti, panické ataky, deprese.. A tak jsem přijata do výcviku.

Je srpen, transit skončí za půl roku....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama