Hlavně nebul !!!

21. srpna 2015 v 20:15 | Elena |  O psychoterapii
Známe to všichni. "Nebul prosim tě, nikdo ti nic nedělá... co řveš ...koukej přestat nebo ti nařežu... kluci nebrečej....přestaň nebo ti přidám, abys měla proč řvát.... jsi přece chlap ....jsi přece ženská...



Těžko říct, kde se tyhle zhoubné a neuvěřitelně kruté výroky vlastně berou. Kde se vzala ta nenávist vůči slzám? Proč jsou považovány za slabost? Proč není dětem ani dospělým dovoleno plakat? Už jsme si na to zvykli, slyšíme to kolem sebe denně a považujeme takové výroky za samozřejmost. Málokdo si uvědomí, že dítě, které pláče, skutečně prožívá nějakou bolest. Místo, aby bylo utěšeno, je označeno za špatné, slabé nebo směšné a jeho emoce jsou odmítnuty. Zažívá tedy nejen bolest původního traumatu, ale i bolest z nepřijetí, pocity viny a vlastní nepatřičnosti.

Slzy jsou jako řeka, která tě někam vezme... především jsou projevem přirozených lidských emocí, naší slabosti, naší zranitelnosti, naší bolesti, našich ztrát a zklamání. Všichni víme, jak se člověku uleví, když se vybrečí, když to ze sebe dostane. Přesto je odmalička dětem vštěpováno, že je to něco nevhodného, co je nutné potlačovat, ovládat, kontrolovat. Jak smutné...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Také mám za sebou tento druh výchovy. A dnes? Sedím na terapii. Terapeut se ptá, jaká je moje objednávka. Říkám, že bych se chtěla umět projevovat tak, jak to cítím. Nestydět se za své emoce, za své slzy, za svou zranitelnost... Umět mluvit, aniž bych potlačovala jakýkoliv záchvěv emocí v mém hlase. Protože tak mě to naučili. Být jako robot, ovládat se.

Začínám plakat a terapeut mi podává kapesníky. Ráda chodím na terapie, protože tady plakat můžu. Tady se to smí. Někdy se mi paradoxně hrozně stýská po Riapsu - centru krizové intervence v Praze, protože tam se tohle všechno smělo. Mohla jsem plakat, křičet, smát se, kopat, zuřit...nikomu to nevadilo, všichni to respektovali a ještě mě ve vyjádření emocí povzbuzovali. Nemusela jsem mít pořád vytlemený obličej a být "v pohodě". Úplně jiný svět. Proč se člověk musí dostat do blázince, aby mohl vyjádřit, co cítí???

Po návratu z tohoto "blázince" v uvozovkách do blázince bez uvozovek, zkouším nějaký čas projevovat své emoce stejně jako tam. Ale i se smutkem a slzami, což jsou neškodné emoce, okamžitě narážím na odpor. Většina lidí reaguje snahou změnit téma nebo problém zlehčit. Znovu cítím, jak jsou moje negativní emoce nevítané. A samozřejmě si uvědomuji, že je to o mně. Plakat se totiž smí všude, ale jen někde si to dovolím. Uvědomuji si, že v pozadí mého potlačování je strach z nepřijetí druhými, strach postavit se tomuto nepřijetí a stát si za tím, co a jak cítím.

Mám další sezení s terapeutem. Narážíme na citlivé téma a slzy se derou ven. Cítím, jak moje tělo automaticky zatíná svaly obličeje a bránici, aby potlačilo pláč. Tak mě to naučili. Zatínám svaly lícních kostí tak silně, až mě bolí. Ale chci plakat a tak s tímto automatismem chvíli bojuji. Trvám na tom, že budu plakat a řeknu, co chci říct. Sleduji svůj vlastní vnitřní konflikt mezi dvěma bytostmi. Moje vnitřní holčička chce plakat. Můj vnitřní rodič (introjikovaná matka) stojí nad ní a řve na ní: "Nebul prosim tě!!! Nebuď tak přecitlivělá, nemusíš kvůli všemu hned řvát! Co si o tobě terapeut pomyslí!" Moje vnitřní holčička se celá klepe a stydí se. Připadá si hrozná, nemožná, divná, nenormální, hysterická hysterka... a co je nejhorší? Když budu taková, všichni mě odmítnou, zavrhnou, nepřijmou mě a můžu se jít rovnou někam zahrabat."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takové sebekritické pocity a myšlenkové automatismy vznikají u dětí, s nimiž se jedná výše popsaným způsobem. Výsledek? Zadržované emoce ( a z nich resultující nemoce), neschopnost projevit se emocionálně, neschopnost projevit se vůbec, skřípnuté vnitřní dítě, zablokovaná tvořivost.

Jak se chovali k nám, když jsme byli malí, tak se chováme sami k sobě, když jsme velcí. Jak nám pod tím bylo špatně, když jsme byli malí, tak je nám pod tím špatně , když jsme velcí. Jak jsme chtěli, aby s k nám chovali, když jsme byli malí, tak se musíme začít chovat sami k sobě, když jsme velcí.
(zdroj: Jan Zahradník Havelka- terapeut)

S vnitřním rodičem neuděláme nic, ale můžeme chránit své vnitřní dítě před jeho palbou. Chválit ho za jeho emoce, za jeho pláč, za jeho zranitelnost. Doufat, že znovu získáme jeho důvěru... Krmit ho přijetím a pochopením, aby se tolik nebálo nepřijetí od ostatních.

"Teď už chápu, proč je mi někdy tak blbě. Protože se sebou (se svým vnitřním dítětem) zacházím stejně, jako se mnou zacházeli rodiče. Můj autoritativní vnitřní rodič je totiž mou součástí. Už to nemohu svalovat na minulost a na rodiče. Jsem to já sama, kdo je na sebe stejně tvrdý a přísný, jako byli tenkrát oni. Jak mi pod tím bylo blbě tenkrát, tak je mi pod tím blbě teď a nevědomky ničím sebe sama."

Je povzbudivé, že toto chování můžeme změnit. Můžeme se vykašlat na hledání a léčení traumat z minulosti, ale prostě jen změnit své chování k sobě tady a teď. Když se cítíme špatně, můžeme si uvědomit, že to naříká naše vnitřní dítě. Můžeme se ho zeptat, co ho trápí. Mluvit s ním. Přestat ignorovat tuto vnitřní citlivou a zranitelnou část sebe sama, tuto dětskou bytost, která si chce hrát, mít se dobře, mít hezký život, být přijímaná taková, jaká je. Můžeme pro něj takový život připravit. Zorganizovat ho tak, aby mu v něm bylo dobře. A také bránit jeho hranice. Je to přece dítě, samo to nedokáže. My jsme dospělí a můžeme mu pomoci.

Vnitřní dítě je zdrojem kreativity v nás. Až přestane být hladové, až přestane neustále hledat přijetí a lásku ostatních, může se jeho kreativita uvolnit. A napsat třeba článek...:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama