Mlha přede mnou ...

31. října 2017 v 14:49 | Elena |  O vztazích
Závislost. Musí to být ZÁVISLOST! Dva měsíce po našem rozchodu, kdy jsi kromě pár SMS neudělal nic, v tom stále lítám. Přestože znám pravdu o našem vztahu, nepřestávám se posedle vracet k tobě. V myšlenkách, ve vzpomínkách, v pocitech naděje. Jako ta krysa, která nepřestává mačkat páčku, přestože granule už dávno nepadají. Občas mi nějakou granuli hodíš a tím mě udržuješ zaháčkovanou. Kamarádka mi navrhla, že mi pomůže a zablokuje můj mobil, aby mi od tebe nemohly chodit žádné zprávy. Nejsem však schopná jí ho dát. Vlastně trpím stejně, jako když jsme byli spolu. Čekala jsem na tebe a teď čekám na tvé zprávy. Nic ve skutečnosti neskončilo. Moje FANTAZIE o nás dvou neskončila. Vidím tě takového, jaký nejsi.


 

Nikdy bych to neudělala, kdybych nemusela..

26. září 2017 v 19:30 | Elena |  O vztazích
Náš třetí rozchod. Další z mnoha pokusů vymanit se ze své závislosti na vztahu, se kterou už život není k žití. Dnes ráno jsem mu to řekla, když za mnou přišel do práce. Tentokrát do očí a ne zbaběle přes SMS. Řekla jsem mu, že už takhle dál nemohu, že nejsem šťastná a a chci se rozejít. Těch pár jednoduchých vět bylo nakonec to nejlepší, co jsem mohla říct. Cítím, že jsem řekla přesně to, co mělo být řečeno. Navrhoval pauzu, dopisování, občasné kafe - všechno jsem zamítla. Se slzami v očích, ale bez vzteku a obviňování. Na závěr jsem ho pohladila po tváři a on mě obejmul. Zpětně lituji, že jsem ho neobjala tak pevně, jako on mě. Měla jsem v sobě vztek, zklamání, ale hlavně nesnesitelnou bolest, která mě nutila rychle odejít. Vrátila jsem se do práce a vybrečela se Lence na rameni.



Po rozchodu

9. září 2017 v 20:20 | Elena |  O vztazích
Jsou to dva týdny, co jsme se rozloučili. Možná na chvíli, možná navždy. Netuším, co prožíváš a co cítíš. Můj rozum mi říká, že jsem byla jen milenkou. Tou, ke které ses chodil napít, když jsi měl žízeň. Jako upír, jako Modrovous jsi přicházel s jediným cílem. Zatáhnout mě do sklepa a vysát ze mě krev. Má zkušenost má pro mě jasné poselství. Byla jsi zasvěcena, hloupá ženo. Zaplatila jsi za svou naivitu a nezkušenost, za své iluze o velké lásce.
Měla jsem sen, ale ten mě opustil.
Jak teď žít? Přežívám hodinu od hodiny. Můj prázdný byt, kde tě vidím v každém rohu, v každém stínu. Tady jsi řekl tohle a támhle jsi udělal tamto. Z téhle skříně jsem ti nosila ručníky. Na těch hodinách jsi sledoval čas. Nemohu vydržet ve svém bytě, utíkám pryč. Úzkost je mým každodenním společníkem, pláč je mým večerním hostem. I když mám vztek na tebe, na sebe, nemohu popřít, jak moc mi scházíš.
Je těžké smířit se s tím, že necítíš to stejné. Jinak bys tu byl, bojoval bys. Ale namísto toho jsi řekl: Musím respektovat tvé rozhodnutí.
Jsem do hloubi duše zklamána vším pozemským. Není zde to, co hledám. Vše je jen klam a pozlátko. Ta barva na vlasy měla být světlá, karamelová. Tak proč mám teď červené vlasy?
Přestávám věřit v sílu lásky. Přestávám věřit Abrahamovi. Vedení, které dostávám, je matoucí. Vše musím třídit, napínat smysly a rozlišovat. Jinak skončím s nohou v železech.

Chtěla jsem víc. Teď chci klid a aby mě nebolela hlava.
 


S černochem v tunelu

28. srpna 2017 v 18:35 | Elena |  O psychoterapii
Jsem uprostřed další recidivy. Úzkosti se mi vrátily a jen matně tuším, co je toho příčinou. Je to opravdu jako s černochem v tunelu: Netuším, co se děje a jen dostávám po čuni. Není pravda, jak psychologické příručky tvrdí, že na vině jsou moje úzkostné myšlenky, které vše spouštějí. Že stačí jen odhalit je a začít myslet jinak. To se možná týká anticipační úzkosti, ale jádro pudla je jinde. Jsou tu kostlivci ve skříních a ty je třeba otevřít. Jsou tak hluboko uloženi někde v podvědomí, že není vůbec lehké se k nim dostat. Kostlivci jsou vytěsněné emoce a ve vnitřním světě působí zkázu. Co jsem tedy vytěsnila, které emoce se mi nehodily?



Kanál 29-46 v přímém přenosu

6. července 2017 v 17:07 | Elena |  O human designu
Další z frustrujících nekonečných týdnů čekání...už si připadám jako naivní kráva. Všechno nasvědčuje tomu, že nejspíš JSEM naivní kráva. Proč bych jinak čekala 5 let na jednoho ženatýho chlapa, proč bych se trápila kvůli němu tak dlouho...říkají to všichni. "Už jsi ho měla dávno poslat do prdele. Jenom tě využívá". Není nikdo, naprosto nikdo, kdo by mě v tom vztahu podporoval. I Petra už o něm mluví s despektem. Moje terapeutická skupina sice nesoudí, ale taktně mlčí. Minulý týden mi moje terapeutka řekla, že mi svou nepřítomností ubližuje, snažila se ho připodobnit k mému nevlastnímu otci. Všechny ty komentáře se podobají jeden druhému. "Ty jsi se ženatým? Ty naivko. Tohle už mám za sebou, jen tě využívá. Přeju hodně štěstí, v důchodu na lavičce si o tom povíme". A k tomu ten blahosklonný výraz. Začínám skrývat před přáteli, že s ním pořád ještě jsem a jak je to vážné.



Další články


Kam dál