Po rozchodu

9. září 2017 v 20:20 | Elena |  O vztazích
Jsou to dva týdny, co jsme se rozloučili. Možná na chvíli, možná navždy. Netuším, co prožíváš a co cítíš. Můj rozum mi říká, že jsem byla jen milenkou. Tou, ke které ses chodil napít, když jsi měl žízeň. Jako upír, jako Modrovous jsi přicházel s jediným cílem. Zatáhnout mě do sklepa a vysát ze mě krev. Má zkušenost má pro mě jasné poselství. Byla jsi zasvěcena, hloupá ženo. Zaplatila jsi za svou naivitu a nezkušenost, za své iluze o velké lásce.
Měla jsem sen, ale ten mě opustil.
Jak teď žít? Přežívám hodinu od hodiny. Můj prázdný byt, kde tě vidím v každém rohu, v každém stínu. Tady jsi řekl tohle a támhle jsi udělal tamto. Z téhle skříně jsem ti nosila ručníky. Na těch hodinách jsi sledoval čas. Nemohu vydržet ve svém bytě, utíkám pryč. Úzkost je mým každodenním společníkem, pláč je mým večerním hostem. I když mám vztek na tebe, na sebe, nemohu popřít, jak moc mi scházíš.
Je těžké smířit se s tím, že necítíš to stejné. Jinak bys tu byl, bojoval bys. Ale namísto toho jsi řekl: Musím respektovat tvé rozhodnutí.
Jsem do hloubi duše zklamána vším pozemským. Není zde to, co hledám. Vše je jen klam a pozlátko. Ta barva na vlasy měla být světlá, karamelová. Tak proč mám teď červené vlasy?
Přestávám věřit v sílu lásky. Přestávám věřit Abrahamovi. Vedení, které dostávám, je matoucí. Vše musím třídit, napínat smysly a rozlišovat. Jinak skončím s nohou v železech.

Chtěla jsem víc. Teď chci klid a aby mě nebolela hlava.
 

S černochem v tunelu

28. srpna 2017 v 18:35 | Elena |  O psychoterapii
Jsem uprostřed další recidivy. Úzkosti se mi vrátily a jen matně tuším, co je toho příčinou. Je to opravdu jako s černochem v tunelu: Netuším, co se děje a jen dostávám po čuni. Není pravda, jak psychologické příručky tvrdí, že na vině jsou moje úzkostné myšlenky, které vše spouštějí. Že stačí jen odhalit je a začít myslet jinak. To se možná týká anticipační úzkosti, ale jádro pudla je jinde. Jsou tu kostlivci ve skříních a ty je třeba otevřít. Jsou tak hluboko uloženi někde v podvědomí, že není vůbec lehké se k nim dostat. Kostlivci jsou vytěsněné emoce a ve vnitřním světě působí zkázu. Co jsem tedy vytěsnila, které emoce se mi nehodily?



Kanál 29-46 v přímém přenosu

6. července 2017 v 17:07 | Elena |  O human designu
Další z frustrujících nekonečných týdnů čekání...už si připadám jako naivní kráva. Všechno nasvědčuje tomu, že nejspíš JSEM naivní kráva. Proč bych jinak čekala 5 let na jednoho ženatýho chlapa, proč bych se trápila kvůli němu tak dlouho...říkají to všichni. "Už jsi ho měla dávno poslat do prdele. Jenom tě využívá". Není nikdo, naprosto nikdo, kdo by mě v tom vztahu podporoval. I Petra už o něm mluví s despektem. Moje terapeutická skupina sice nesoudí, ale taktně mlčí. Minulý týden mi moje terapeutka řekla, že mi svou nepřítomností ubližuje, snažila se ho připodobnit k mému nevlastnímu otci. Všechny ty komentáře se podobají jeden druhému. "Ty jsi se ženatým? Ty naivko. Tohle už mám za sebou, jen tě využívá. Přeju hodně štěstí, v důchodu na lavičce si o tom povíme". A k tomu ten blahosklonný výraz. Začínám skrývat před přáteli, že s ním pořád ještě jsem a jak je to vážné.


 


Pampeliškový smutek

20. června 2017 v 11:45 | Elena |  O psychoterapii
Zdá se mi, že ten proces snad nikdy neskončí. Nedávno jsem si říkala, jak mám trauma s tátou už vyřešené. Ale není tomu tak. Pořád se odlupují další vrstvy cibule. Chtěla jsem se na dnešek sejít s mou láskou. Mám celý den volno, tak jsem doufala, že najde skulinu. Odpověď přišla až dnes ráno a že prý nepřijde. Musí se synem pro auto a netrhne se ani dopoledne z práce. Můžeme se ale vidět za týden v úterý. ZA TÝDEN!!! Neviděli jsme se týden a půl. První rekace vztek. Mám chuť to ukončit. Opravdu nemám na to čekat 3 týdny než si udělá čas. NEMÁM NA TO!!! Jasně, je to spouštěč. Měla bych ho využít, když mám čas. Ten chlápek na výměnu plynoměru přijde až odpoledne.



Čáry máry trauma

27. května 2017 v 15:40 | Elena |  O psychoterapii
Už dlouho mi můj milý neaktivoval žádné bolavé místo, žádný spouštěč se neobjevil. Až dnes. Pozvala jsem ho na víkend na oběd, ale na můj mail neodpověděl. Neviděli jsme se dva týdny. Celý den v sobě cítím sílící potřebu, tu s velkým P. Vidět ho, být s ním. Ráno na youtube sleduji Abrahama a zkouším si vizualizovat naši schůzku. Musím si ho nějak zmanifestovat, prahnu po něm. V návalu inspirace píšu SMS, jestli můj mail s pozváním dostal . Odpověď je jako břitva. Mail sice četl, ale nedostal se k odpovědi a pak zapomněl. Je už pozvaný na oběd k mámě. A že prý jsem strašně hodná. Smajlík. Pusa.

ZAPOMNĚL. Jak může zapomenout? Já bych nezapomněla nikdy!!!



Další články


Kam dál